Dušan Vystavěl. Dlouhé představování není asi na místě. Prostějovský patriot, pořadatel řady významných závodů, člen Councilu IOF i vedení našeho svazu zodpovědný za mezinárodní vztahy. V dnešním rozhovoru jsme si povídali o aktuální záležitostech, ale i o tom, jak se dostal k orienťáku. Příjemné čtení!

Nemůžu rozhovor začít jinak, než aktuálními informacemi: v pátek 23. dubna proběhlo poprvé jednání IOF s jednotlivými členskými státy, některé informace měly zaznít až na Prezidentské konferenci (ta byla přeložena až na podzim). Co se zde probíralo?
Ano, toto jednání bylo skutečně průlomové. Ona ta pandemie koronaviru nás také něco naučila. Z dlouhých, místy i kotrbatých, prezenčních jednání se díky online schůzkám stal nástroj efektivní komunikace. A právě tato schůzka byla jednou z prvních, kdy se poměrně velké množství informací dostalo přímo ke členským státům. Díky shodě okolností – omluvě Mike Dowlinga a úvodního a závěrečného slova Leho Haldny to sice byla 72 minutová “one man show” Toma Hollowella, ale naprosto přesně a jasně podané informace o aktuálním stavu naplánovaných závodů, přihlášek do skupiny závodníků, přihlášek na pořádání akcí v příštích letech, digitalizaci činnosti a informace o partnerských organizacích.

Předpokládám, že veškerá mezinárodní jednání probíhají online. Počítá se s tím i do budoucna?
Víceméně ano, respektive je plán, že některá jednání budou prezenční (případně hybridní) a některá online. V případě jednání IOF Councilu by to měla být ročně dvě jednání prezenční a čtyři jednání online. Obdobně i u komisí. 

Vrátím se ale tak trochu do tvých začátků. Jak jsi vlastně začal s orientačním během?
S orienťákem jsem začal ve 13 letech na základní škole, kde můj táta založil kroužek. Tak jsem společně se spolužáky začal jezdit po závodech. Vzpomínám si, že hned ve svém druhém závodě jsem získal za 20.místo první bod do okresního žebříčku v kategorii M13. A vcelku se mi i začalo dařit, už druhý rok ve starších žácích jsem si vyběhl 1.výkonnostní třídu (nyní licence A). Ale samozřejmě také přišly i pořádné “kufry”, například na krajském žebříčku JmK 1975 v Lukovečku, kde jsem skončil úplně poslední. Asi největším úspěchem byla bronzová medaile z M ČSSR v juniorech v nočním orienťáku v Košicích. Ač to teď nevypadá, tak jsem se věnoval i atletice a docela slušný osobák na 3000 m 9:17,6 zůstává asi jediným sportovním milníkem, ve kterém mě syn Ondra ještě nepřekonal. 

Jsi znám, že pořádáš nejrůznější typy závodů. Vzpomeneš si na úplně první, který byl v Tvé režii?
Jako první z významných závodů se dá asi počítat Mistrovství ČSFR 1992, které proběhlo na Malém Hradisku. Byla to klasika a také krátká trať a vzhledem k rozpadu Československa koncem toho roku to byl i poslední federální šampionát. Myslím, že závody dopadly úspěšně, ale jak už to bývá – v paměti zůstanou i ty nepovedené věci ze kterých se člověk musí do budoucna poučit. Nedařilo se například losování (tenkrát se ještě ručně losovaly lístečky se jmény z klobouku), jako stavitele tratí klasiky mě pak vůbec nepotěšilo, že jeden z postupů vítězného Tomáše Prokeše vedl mimo zmapovanou oblast. 

Na jaký závod jsi nejvíce hrdý?
Dobrá otázka, musím se pořádně zamyslet. Jako nejlepší bych asi vyhodnotil společné MČR a SR 2018 v Kladkách. Byl to závod, který mi přinesl nejméně stresu, byl nejvíce v pohodě a navíc dopadl skvěle. K tomu přispělo spolupořadatelství s KOB Konice a hlavně to, že jsme si s Mirkem Hlavou dobře rozdělili práci a pravomoci. Mirek se kompletně postaral o “les”, já jsem měl na starosti “louku”. Kvalitně zmapovaný úplně nový terén, fantastické tratě Kuby Zimmermana, trojice výborných spíkrů, … a taky to, že v roce stoletého výročí vzniku Československa jsme se opět potkali s nejbližšími sousedy na společném závodě. Na pomyslnou druhou příčku (a jen s velmi malinkým odstupem) bych dal některý ze závodů, který jsme pořádali společně s Jindrou Smičkou (spolupráce s Jindrou je také vždy skvělá). Asi ME univerzit 2019. Závod u kterého bylo na začátku hodně neznámých, závodu kterému moc lidí zpočátku nevěřilo, ale který nakonec skončil velkým úspěchem. Samozřejmě hlavně díky skvělému týmu pořadatelů, díky vynikajícím výkonům našich závodníků. Po stránce stavitelské pak pro mě bylo absolutním vrcholem když mi Kačor svěřil stavbu tratí 3 a půl závodu z pěti finálové série PWT 2005 v Číně. Toho si opravdu vážím.   

Kromě řady činností pro orientační běh máš svoji firmu Geodetika. Dají se obě role nějakým způsobem propojit nebo jsou to dva odlišné světy?
Úplně odlišné světy to nejsou, pojítkem jsou samozřejmě mapy, případně i jiné geografické informace a třeba využití podobných technologií – např. GPS. Orienťák mi do podnikání dal bojovnost, snahu nevzdat se při prvním nezdaru. Naopak pro orienťák je přínosem, že se při své práci setkávám se spoustou starostů, vlastníků lesa, pracovníků lesních správ, povodí, … a když pak potřebujeme v daném místě pořádat závod – vždy najdeme dveře otevřené. Na druhou stranu musím upřímně říct, že když jsem to v některých letech s pořádáním opravdu hodně přehnal a firma tím trpěla, tak mě kolegové mě vždy podrželi a nenechali padnout – za což jim moc děkuji! 

Po 4 letech se na konci týdne konají volby do Výkonného výboru ČSOS a ty jsi jedním z kandidátů. Co je tvojí ambicí pro nadcházející období?
Chtěl bych pokračovat v práci pro ČSOS v mezinárodní oblasti a oblasti univerzitních soutěží. Ve sféře sportovní diplomacie se stále snažím vzdělávat, například jsem se přihlásil do webináře SPORTSDIP jehož pořadatelem je ČOV ve spolupráci s MZV a probíhá v těchto měsících. Nicméně své zkušenosti a kontakty ve sportovním prostředí bych chtěl během následujících let určitě začít předávat někomu mladšímu. Věřím, že se ve svazu najde vhodná osoba – ideálně třeba někdo  z vás pořadatelů letošního MS. V oblasti vnitrosvazové mě hodně zaujal projekt “Orienťák žije”. Tomu jsem se začal intenzivně věnovat na lokální úrovni města a okresu.   

Ty jsi už docela zkušený “mazák” ve Výkonném výboru. Na co jsi nejvíce pyšný, že se podařilo za tu dobu?
Právě na výsledky v mezinárodní činnosti svazu, respektive v zastoupení svazu v orgánech IOF. V roce 2007 jsme měli nulové zastoupení, díky vlivu kontrolorky MS 2008 paní Unni Strand Karlsen se podařilo prosadit mě do komise pravidel. Během těch 14 let naše zastoupení postupně vzrůstalo a letos jsme se s 9 zástupci vyšvihli až na samý vrchol z 28 zemí, které jsou v orgánech IOF zastoupeny(za námi jsou se 7 zástupci Švýcaři a Norové). A není to jenom o kvantitě, ale i o kvalitě – troufnu si tvrdit, že všichni naši zástupci pracují skvěle, jsou odpovědní, pracovití a nikdo se “nezašívá”- není tam jen kvůli funkci. 

Hodně se mluví o různých vizích do budoucna. Kde vidíš ty český orienťák za 10 let?
Uff, přiznám se, že o tomto jsem ještě nepřemýšlel. Snad zůstane nádherným přírodním sportem a bude se zvyšovat nejen členská základna, ale i počet účastníků všemožných náborových a propagačních akcí. Věřím, že díky výborné práci našeho svazu (a jednotlivých pořadatelů) zůstane i nadále zařazen v programu letních i zimních olympiád dětí a mládeže České republiky. Už je jisté, že LOB bude trvale zařazen do programu Zimních univerzitních her (dříve Zimních světových univerziád) tak jenom doufám, že bude na čem a kde lyžovat.