Na slovíčko s Dominikou Plochovou

od | 28. 4. 2021 | OB v ČR, Orientační běh, Rozhovory

Závodnice, která se dlouhodobě drží v TOP50 českého rankingu, předsedkyně největšího pražského oddílu Kotlářka, trenérka a nyní nově i kandidátka do Výkonného výboru ČSOS. Po dlouhé době tak máme mezi kandidáty ženu. Jaká je její motivace ucházet se o tuto pozici? Co chce přinést českému orienťáku? Jaký má recept na vedení velkého klubu? A o čem přemýšlí, když má filozofickou chvilku? O tom všem si s Dominikou povídal Dan Wolf. Hezké čtení.

Ahoj Dominiko, slyšel jsem, že prý jsi jako malá víc jak rok účinkovala v TV pořadu pro děti. To mě zajímá hned v úvodu. O co šlo?

Ahoj Dane, no já jsem ve dvanácti byla děsnej exhibouš a mým velkým snem bylo být televizní moderátorkou jako Jolana Voldánová. Takže když TV Prima zveřejnila inzerát, že hledá dětské moderátory do nového pořadu pro mládež, tak jsem se přihlásila. Prošla jsem konkurzem, ze kterého mě spolu s několika dalšími dětmi vybrali a zhruba rok a půl jsem třikrát týdně (v přímém přenosu) v tomto pořadu účinkovala. Jednou dokonce natáčeli i u nás doma, kde jsem vysvětlovala, že mezi mé koníčky patří orienťák, jak se používá buzola a k čemu jsou prorážečky.

Dominika se jako závodnice dlouhodobě drží v širší české špičce a můžeme ji pravidelně vídat na domácích šampionátech. (Foto: Vojtěch Illner)

Dlouhou dobu jsi pracovala pro Člověka v tísni, čtyři měsíce jsi byla i na misi v Iráku. To musí být hodně velká zkušenost pro život…

To jo. Když se občas někdo zeptá, co mě kdy v práci bavilo nejvíc, tak většinou odpovídám, že povodně a zemětřesení… Těch jsem si, i když teda z “tepla” pražské kanceláře zažila několikero a byl to dobrej hukot. Takový pořádání, jen bez tý přípravy předtím. Měla jsem na starost logistickou přípravu rychlého výjezdu humanitárního týmu do místa katastrofy.

Zkušenost velká, to rozhodně. Začínala jsem “v tísni” ještě při škole jen brigádně a postupně jsem se tam, trochu i ke svému vlastnímu překvapení, vyprofilovala do logisticko-procesní pozice, což se pak velmi dobře střetlo i s prací na klubové úrovni. Naučila jsem se tam hledat rychlá řešení ve velmi nestandardních situacích a trochu se mi posunul práh toho, co je běžně považováno za “velký problém”.

A ta mise v Iráku?

V Iráku jsem si byla tak trochu pro sebe vyzkoušet, jestli bych chtěla pak v budoucnu odjet na nějakou dlouhodobější rozvojovou misi, ale zjistila jsem, že to není nic moc pro mě. Když je člověk z Čech zvyklý odmala na každodenní bohatý společensko-sportovní život, tak ho pak jenom práce a dvakrát týdně posezení večer v hospodě s jinými expaty úplně neuspokojí. Pracovala jsem tam na projektu, který měl podpořit větší zapojení mladých lidí do občanské společnosti, např. v podobě dobrovolnictví.

Konečně se dostanu k orientačnímu běhu. Kde jsi udělala první krůčky k OB?

U nás doma orienťák nikdy nikdo nedělal. Moje pragmatická maminka se ale už někdy na gymplu rozhodla, že své dítě dá na orienťák, protože ho dělala její spolužačka, která v něm údajně, cituji, “nebyla nijak moc dobrá, ale jezdila furt na závody na Západ”. A tato motivace mámě vydržela ještě pět let po revoluci, kdy mě šoupla do Kotlářky. Mě to teda prvních pár let moc nebavilo a ani mi to moc nešlo. Ale furt to teda bylo lepší než tanečky, které jsem dělala předtím, kde jsem to těm holkám v souboru pořád kazila, takže jsem nakonec vůči orienťáku moc velký odpor nekladla a setrvala. Zlepšilo se to v okamžiku, kdy se nás v oddíle sešla velká parta holek (a já konečně začala trochu chápat i tu mapu…).

Ty už 5 let vedeš největší klub v Praze, Oddíl OB Kotlářka. Za co jsi nejvíce ráda, že se během té doby podařilo?

Asi největší radost mám z toho, jak se nám v posledních letech daří práce s mládeží. To mi přijde, že se za posledních šest let posunulo z nuly na sto. Poprvé od dob, kdy já sama byla dorostenka tu máme dobře fungující dorosteneckou skupinu, která nejenže trénuje, závodí a sbírá i nějaké ty úspěchy, ale dokáže už i převzít část odpovědnosti a zastat spoustu oddílové práce, která ji často dál rozvíjí jak po závodní, tak životní stránce.

Za nimi to naštěstí navíc nevypadá na další patnáctiletou díru, zažíváme obrovský zájem o orienťák z řad dětí aniž bychom dělali jakékoliv nábory (čerpáme taky z dobré spolupráce s DDM na Praze 6). Rok od roku rozšiřujeme řady trenérů tak, abychom i přes ty velké počty dětí, co nám na tréninky jednotlivých skupin chodí, byli schopni k nim přistupovat individuálně. No a hlavně děti jezdí pravidelně na závody, což byl dřív velký problém je k tomu (a hlavně jejich rodiče) namotivovat.

Jako trenérka na soustředění malých PraŽáků. (Foto: Jan Němeček)

Velké kluby to v poslední době nemají jednoduché. Podívejme se, že např. to úplně nefungovalo v Brně nebo v Jablonci a došlo k určitému štěpení. Jak se Ti daří udržet jakousi jednotu a respekt?

No, párkrát už jsem slyšela, že zkratka DKP je ve skutečnosti “Dominiky Království Praha”, a ona na tom svým způsobem trocha pravdy i bude. U nás v oddíle je klid, až nuda, řekla bych. Samozřejmě bych to ráda plně přičetla svému skvělému vedení, ale zase stojím nohama docela pevně na zemi a vím, že v tom hraje roli řada jiných faktorů.

Co do počtu členů jsme velký oddíl, ale až na docela malou skupinu, nemáme v aktivní členské základně závodníky (nepočítám-li dnešní mládež), kteří by si to s tím orienťákem prožili od dětství, a tudíž i měli nějaké zažité dlouholeté zkušenosti a silné názory, jak by to či ono mělo fungovat. Prostě to naprostá většina “tolik nežere”.

Taky teď máme velkou generační díru v kategorii dospělých. To na jednu stranu bývá dosti “náročná” skupina, ale zároveň i ta nejčinorodější, která přichází s řadou podnětů, názorů, zastane hodně práce a má na ni i celkem dost volného času.

U nás s většinou podnětů přicházím já. Nemívám problém s jejich schválením ze strany předsednictva, a to především proto, že si to pak i sama odmakám a případně seženu finance.

Ale zas nechci aby to vypadalo, že to celý stojí jen na mě, to ne! Mám spoustu skvělých oddílových kolegů, kteří autonomně makají na své “agendě” nebo přiloží ruku k dílu při pořádání, za což jim nepřestávám děkovat a co nejvíc je v jejich činnosti podporovat!

Dlouhodobě se držíš v nejlepší padesátce žen českého rankingu. Prozraď nám recept, jak trénuješ.

No, trénink bych tomu svému běhání moc neříkala, protože to by to muselo mít nějaký systém a smysl, a to zrovna nemá. V týdnu odběhám společné tréninky se svými dorosteneckými svěřenci a k tomu ještě chodím většinou tak dvakrát týdně ráno na tréninky s jednou neorienťáckou běžeckou partou. No, a to když se sečte, tak toho mám v pátek tak akorát dost, takže na víkendové závody často odjíždím celkem vyždímaná. Já už ale žádné velké závodní ambice nemám, takže si prostě běhám tak, aby mě to bavilo.

Hrdá předsedkyně klubu s dorostem Kotlářky, který skončil třetí v celkovém hodnocení České ligy klubů 2019. (Foto: Jan Němeček)

Pro někoho možná překvapivě ses rozhodla kandidovat do VV ČSOS. Jaká je Tvá motivace?

Přišlo mi to jako taková nejjednodušší cesta, jak se dostat k rozhovoru na O-News…!

Ne, teď vážně. Já už delší dobu uvažuju, že bych se ráda zapojila do práce na svazové úrovni, ale nejsem úplně “rozrážeč dveří” ani nemám žádnou síť kontaktů, kteří by mě nasměrovali, tak zůstalo dlouho jen u úvah. Pak mi byl ale už loni na podzim nasazen brouk do hlavy v souvislosti s blížící se volební valnou hromadou, a tak jsem si řekla, že to je asi ta příležitost, na kterou čekám, tak to zkusím.

Občas kolem sebe slýchám “kdy oddíl udělá tohle?” nebo “proč svaz nezařídí to a to?” a hrozně mě to rozčiluje. Vždycky říkám, a co je oddíl/svaz? Je to snad nějakej automat, který na pokyn splní přání? Ne. Oddíl/svaz tvoří jeho členové, a to jsem já stejně jako Ty, tak když chceš, aby se něco stalo nebo urychlilo, proč nepřiložíš ruku k dílu? Každý přece neseme svůj díl odpovědnosti.  A tak se já tímto chci přihlásit k tomu svému.

Jaké téma bys ráda, aby více ve vedení svazu rezonovalo. Jaké kroky by v případě zvolení byly Tvými prioritami?

Mě děsí představa, ke které tak trochu z mého pohledu český orienťák směřuje, že v horizontu 10-15 let tady bude 5-10 obřích klubů ve velkých městech, a na periferii, resp. v oblastech, které z hlediska atraktivity terénů ještě zdaleka neřekly poslední slovo, bude mrtvo. Nikomu se nebude chtít pořádat v lese, který má z domu vzdálen 3 hodiny. Takže jsem moc ráda, že rozvoj a podporu menších klubů a oblastí vidím jako prioritu u většiny kandidátů.

Pak bych ráda, aby se trochu pootevřely dveře a možnosti spolu/práce v rámci svazu (aby každej, kdo by se rád angažoval, nemusel hned kandidovat do VV). Zároveň z vlastní zkušenosti větřím potenciál v té odrůstající mládeži, které stačí dát důvěru, lehce ji nasměrovat a zvládne ledasco. Pamatuji si, že kdysi jeden z oblasťáků pořádalo ještědské SCM, a to mi přišlo skvělý, to bych (tam kde je to početně reálné), zavedla jednou do roka na konci sezony jako standard.

No a hlavně si myslím, že teď v orienťáku stojíme na začátku velké debaty o tom, kudy dál. Opět se napříč kandidáty shodujeme na tom, že teď tu máme pro orienťák unikátní příležitost, příznivý okamžik, který je třeba uchopit. Nikde ale neslyším, co konkrétně to znamená a ani já sama v tom nemám jasno. Co vlastně chceme? Jsou to peníze? A máme jasno v tom, kam je efektivně nasměrovat? Nebo radši znásobovat členskou základnu? A dokážeme ji pak uspokojit? Jsou to otázky, které si sama kladu i z pozice předsedkyně klubu, když mám občas takovou filozofickou chvilku a přemýšlím, jakým směrem oddíl ubírat. No a součástí takové debaty bych ráda byla!

Díky moc za rozhovor!

0 komentářů

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Dnes je 30. 6. 2022
a svátek má Šárka.