První letošní rozhovor přinášíme s Janem Mrázkem, dlouhou dobu výborným běžcem, účastníkem nejen řady MS a ME v OB. V poslední době ho řada lidí zná jako schopného organizátora nejrůznějších závodů, v posledních letech spoluorganizuje i krosy v okolí Prahy a letos přidává Hruboskalský půlmaraton. Je zapojen do pořádání Světového poháru v Praze, má na starosti stavbu sprintových štafet. O tom všem jsme si před Vánoci povídali s Mrazákem, ale museli jsme začít u jeho běžecké kariéry…

Reprezentační kariéru jsi definitivně odpískal?
Ano. Kdyby to předloni na Mistrovství Evropy v vyšlo líp (ME v Jeseníku 2016, poslední reprezentační start Jana Mrázka – pozn. red.), možná bych ještě uvažoval jinak. Ale být v koloběhu specifického o-tréninku a nebýt je šílený rozdíl a já z toho vypadl a dohnat to by stálo spoustu času, který už tomu obětovat nechci. A nejspíš by se to ani nepodařilo. Tajně jsem doufal, že by třeba mohl být na klasiku na MS/ME nějaký “letecký” terén, což by mě motivovalo, ale nevím proč si pořadatelé vždycky vyberou něco technicky i mapově těžkého (úsměv – pozn. red.).

Finále sprintu na MS v Olomouci 2008 v podání Jana Mrázka. Foto: Petr Kadeřávek.

A to by tě řada závodníků ukamenovala... A co reprezentační kariéra v jiném odvětví? Byl jsi např. na MS v běhu do vrchu.
Horské běhy mě moc baví a člověk se především podívá do krásných míst, takže se každý rok snažím aspoň na pár zajet. Mám natrénovanou vytrvalost i techniku běhu z orienťáku, což je velká výhoda. Navíc, i když jsou závody i na několik hodin, trénink mi zabere stejně nebo míň času, protože nejezdím na mapové tréninky a soustředění. A dá se to spojit s dovolenou. Co se týče zmíněného MS, tak jsem byl třikrát na MS v horském maratonu a jednou na MS ve Skyrunningu. Dokonce mám z jednoho MS stříbro z týmů. Obojí je ale něco jiného než MS v orienťáku. Na OB jsou nominačky, MS je jasný vrchol celoročního tréninku a uspět tam je velmi cenné. Ale na zmíněné akce jsem se dostal prostě proto, že jsem měl zájem a nějaké výsledky z terénních běhů. Nebyly nominace, kdo chtěl, ten jel, protože zájem o to nebyl. Na těchto závodech status MS moc nehraje roli, je to prostě jeden ze série horských běhů a konkurence se tam schází podle prestiže závodu a vypsaných prémií. Proto jsem byl v Krkonoších 12. a na Jungfrau 34. Prostě se těm lepším závodníkům do “nudných” Krkonoš nechtělo. Pokud chceš být pozvaný na zajímavé závody ve světě, pořadatele zajímá víc tvoje umístění např. na Sierre-Zinal než na nějakém MS. Nicméně pořád to bylo MS a tedy reprezentace Česka, což bylo samo o sobě pěkné, ale spíš jsem byl nadšený, že jsem mohl běžet nádherné horské závody v Evropě.

Máš už nějaký plán na další roky, kam by ses chtěl podívat? Láká tě něčeho dosáhnout nebo co absolvovat?
Ještě minulý rok na jaře jsem si myslel, že víc než maratón neuběhnu. No ale účast na závodech EPO Trailmaniacs (50 a 61 km) mě nakopla tak, že jsem se přihlásil na Transvulcanii, což je 75 kilometrů a téměř 4500 metrů převýšení na jednom z Kanárských ostrovů. Do maratonu jsou ty závody dost rychlé, a to i v horách. A já po třech hodinách skapu, protože prostě nemám natrénováno tempo na tak dlouho. Ale u těch delších jsem zjistil, že stačí jít relativně volně, pravidelně jíst a dá se to uběhnout bez následků a ultra dlouhých tréninků. Za ta léta tréninku má asi tělo tu vytrvalost v sobě. Doufám, že nežiji v iluzi – za půl roku se koneckonců uvidí (úsměv – pozn. red.).  A konkrétní cíl nemám, vždy si před sezónou vyberu nějaký pěkný závod kam chci jet. Letos to bude kromě Transvulcanie ještě MS ve Skyrunningu ve Skotsku, to bude krásný a hodně těžký závod, tam bych se chtěl nominovat. Samozřejmě tam můžu jet sám na sebe, ale tyhle závody bývají často vyprodané a takhle se tam dostat dá.

Třetí místo v závodě JEŠTĚD SKY RACE 2017. Foto: archiv Jana Mrázka.

Vrátím se zase k orienťáku. Jak vzpomínáš na rok 2008, těsně před MS v Olomouci? Bylo tam dost reakcí, že bys místo na sprintu měl “pustit” mladším. To nebyl asi úplně příjemný okamžik. Jak ses s těmi názory vyrovnával?
Takhle to podle mě nebylo. Byly tlaky obecně na moji nominaci, protože jsem toho před tím moc nepředvedl. Ale povedly se mi nominačky, byl jsem pravidelně na bedně v Českém poháru, a tak ani já, ani doufám repre trenér jsme o oprávněnosti nominace nepochybovali. Je ale fakt, že se mi hodně ulevilo, když jsem na tom MS postoupil z obou kvalifikací. Nějaké nepochopení taky zaznívalo i směrem ke kombinaci klasika+sprint na MS. Ale mně v té době prostě obě disciplíny šly a do programu MS to zapadalo. Navíc ani tehdy ani teď to běhat obojí na MS/ME není žádná výjimka.

Víceméně touto diskuzí jsem tě jako 16letý dorostenec trochu víc poznal. O nějakém Mrazkovi se hodně mluví kvůli nominaci… Ale viděl jsem to možná dost zkresleně. Na jaké MS v OB nejvíce vzpomínáš?
Na orienťáku je krásné, že jezdíš pokaždé jinam a těch akcí za rok je mnoho. Pak se ty vzpomínky ale tak nějak slijí, že už si na konkrétní závody, a to ani třeba z ME, moc nepamatuji. Vybavuji si úžasnou atmosféru z MS v Olomouci a některé momenty z tratí.

Jak tě napadlo šéfovat legendárnímu klubu SC Jičín?
Do SJC jsem přestoupil spíš, že jsem díky ženě a partě kolem Beermentalu s Jičíňáky trávil na závodech víc času, než se Spartou a bylo mi blbé u nich pořád bydlet zadarmo. Ten rok na výroční schůzi tehdejší předseda Jarda Havlík říkal, že už s tím chce seknout, že je toho moc. Silná generace Jičíňáků už toho většinou nechala, takže zodpovědnost musel převzít někdo z mladších. Stejně jsem se po skončení reprezentační kariéry chtěl víc věnovat pořádání závodů, tak jsem si řekl, že to zkusím, protože se do toho nikdo jiný neměl. Vůbec jsem nevěděl, do čeho jdu a lidi z oddílu se asi dost divili, protože mě nejspíš polovina z nich viděla na volbě výboru poprvé v životě. A jak je Sportcentrum Jičín legendární, jsem se dozvěděl až později, když jsem dělal různé bannery o jeho historii.

Předseda legendárního klubu SC Jičín je Jan Mrázek. Foto: http://scjicin.rajce.idnes.cz/.

Říkáš: více se věnovat pořádání. Máš to spočítané, kolik jsi toho loni uspořádal? Podle mě to vychází v sezoně skoro každých 14 dnů něco... Je to tak?
Z OB Rumcajsovy míle (od všeho něco), ČP sprint (stavba tratí) a ČP štafet (ředitel), Pražská zimní liga, velikonoční soustředění, oddílové zakončení a několik SJC tréninků, k tomu ještě stavba tratí na SP 2018. Z krosů Prague Park Race v březnu, červnu a říjnu. To pořádám napůl s Romanem Skalským. Pořádání mě celkem chytlo. Před akcí je vždycky trochu stres, ale pak je spokojenost závodníků, která naštěstí zatím vždy převládala, velkou odměnou. Snažím se to mít vždycky co nejvíc předem připravené a zorganizované a pak už to jde tak nějak samo.

Jak zmiňuje, organizuješ jak krosy, tak OB akce. V čem je největší rozdíl v organizaci?
Organizace je v podstatě dost podobná – přihlášky, centrum, výsledky atd. S parkováním bývá na krosech míň práce, přece jenom OB se snažíme dělat u lesa a tím pádem bývá problém sehnat dostatečnou plochu. Na druhou stranu na OB je jednodušší zajistit účast závodníků. V podstatě bez jakékoliv propagace ti vždy přijede dost závodníků na pokrytí nákladů (mluvím o naší oblasti), na krosech je zvlášť v poslední době veliká konkurence a je potřeba hodně času i peněz cpát do reklamy, Facebooku, webu, dárků pro závodníky, shánění sponzorů atd. Co ale časově ušetříš v OB na tomhle, spolyká tvorba mapy, stavba trati a jednání s majiteli. Myslel jsem taky, že bude na krosech jednodušší příprava trati – jen rozneseš fábory a je to. Jenže vyznačení trati trvá i půl dne a ráno často znovu, protože ti to stejně vždycky někdo strhá.

Co tě všechno čeká za pořádání v letošním roce?

V podstatě to stejné, akorát jsme si ještě s Romanem vymysleli další kros – Hruboskalský půlmaraton v dubnu. Naštěstí mě v tom rodina ani kamarádi nenechají, ale už bývá problém si to obhájit (úsměv – pozn. red.).

Zázemí závodu Prague Park Race v Prokopském údolí (říjen 2017). Foto: PPR.