Co se to děje s našimi lesy?

od | 19. 10. 2020 | Fenomén, Komentáře, Orientační běh, Terény pro OB

Mapař Bob Háj pro O-News.cz popisuje vývoj lesů v Česku, jejich problémy a také zákonitosti, které člověk může pozorovat. Seznamuje také s terminologií a hlavně hodnotí současný stav.

Naše země je krásná, skutečně, kdo jsme projeli kus světa, to můžeme potvrdit. Všude, až na malé výjimky, máme vstup volný. A všude, až na malé výjimky je naše krajina příjemně členitá, docela hodně zalesněná, a výměry lesů dokonce přibývá.

Nebylo tomu tak vždycky. Samozřejmě, že před nástupem lidské civilizace byly lesy (a louky) v našem podnebním pásmu vlastně všude. Ale pak do krajiny přišli lidé a začali potřebovat dříví na stavbu osad, měst, na topení, pro počátky řemeslných výrob, … S vynálezem zemědělství lidé potřebovali půdu pro hospodářské plodiny a mohli ji získat jenom vyklučením lesů. Do konce 19. století, byly lesy většinou v držení velkých vlastníků, šlechty, církve, velkostatků, apod. Lidé do lesů chodili s vědomím vlastníka pro otop, leckde vyráběli dřevěné uhlí, zdroj energie pro domácnosti a malé živnosti. Vytěžené porosty se samovolně zmlazovaly, protože umělá sadba byla výjimečná, praktikovala se jen na velkých majetcích. Proto se většinou neměnila druhová skladba tehdejších, víceméně přírodních lesů.

S nástupem průmyslové revoluce vzrostla poptávka po dříví, které bylo jedinou energetickou surovinou pro sklárny, textilky a hutě před otevřením uhelných dolů. Velké lesní komplexy s původními pralesy jako pohraniční hory, byly vytěženy. Obnova dřevní suroviny byla možná jen založením rychle rostoucích porostů smrku. Vlastníci lesů na to zareagovali masivní výsadbou smrkových monokultur. Smrk je ideálním stromem pro průmyslové účely, roste rychle, kmeny jsou vysoké a rovné, Proto teď máme velké plochy stejnověkých, druhotně a terciálně vysazených smrkových monokultur. Smrky rostou přirozeně ve vyšších polohách, nad 800 m n. m., kde je chladno a vlhko, zejména jim vyhovuje vysoká vzdušná vlhkost (ranní mlhy, kapky rosy na každé jehlici, …). Lesníci ale vysázeli smrkové porosty i do nižších poloh, kde jimi nahrazovali jedlobukové, habrové a dubové listnaté a smíšené porosty. Dá se říct, že v průběhu 19. a 20. století smrk dobře přežíval v chladnějším a vlhčím klimatu konce takzvané „malé doby ledové“ i tam, kde původně nikdy nerostl (nižší nadmořské výšky). Generace lesníků si na to zvykly, naučily se pěstovat smrkové a časem i borové kultury (plantáže) a už ani nevnímali, že to není úplně původní, přírodě vlastní režim. Prostě se rozběhl průmysl výroby dříví podle úředníky stanoveného plánu – zisk, odměny, prémie za splněné objemy, dřevozpracující továrny, kamiony s kládami do Rakouska, … Ale lesy neplní jenom účel produkce průmyslového dříví. Lesy vytváří krajinný ráz, zajišťují přirozený koloběh vody v přírodě, udržují správné klima, stabilizují půdu a pro širokou veřejnost, poskytují oázu klidu. Odborně se tomu říká, že plní ekologické funkce. Dnes, kdy, bohužel, existují ekonomické priority, se na tyto „neprodukční“ funkce zapomíná. Konzervativní přístup k lesu prioritně jako ke zdroji dříví začíná být problémem, protože les je věcí veřejnou. Součástí tohoto problému je špatná komunikace nejen mezi lesníky, ale i dotčenými odbornými resorty (např. klasická nevraživost mezi lesníky a ochránci přírody). Do problému je nutno zařadit i laickou veřejnost, která lesy využívá stále více (viz expanze veřejnosti do lesů při vyhlášení nouzového stavu). 

Dostáváme se k jádru věci.

Určitě jsme si všichni všimli, že smrkové a borové lesy v minulých letech postihuje jedna pohroma za druhou. Nedávno to byly vichřice, které polámaly a povyvracely obrovské plochy převážně smrkových porostů. Smrky mají mělký kořenový systém a velké páčení náporů větru tak strom neustojí. V monokultuře smrk nevytváří tzv. hluboké zavětvení. Jistě jste si všimli, že u jednotlivě stojících stromů třeba v parcích, mají stromy korunu, díky přístupu světla, až k zemi. Ne tak v plantáži – monokultuře, kde vyrostly v hustém zapojení, mají smrky korunku malinkatou až nahoře, vysoko na kmeni. Když se pak zapojený porost otevře, např. pasekou, tak stromy s malou korunou, nezvyklé čelit náporům větru, padají jeden po druhém jako kostky domina.

V současnosti rezonuje celou střední Evropou pojem „kůrovcová kalamita. Skoro bez výjimky smrkové porosty usychají, také díky tomu, že je napadají larvy lýkožroutů, kterým se říká kůrovci nebo laicky zjednodušeně „brouci“. Larvy vyžírají vrstvu lýka pod kůrou (lýko jsou vlastně cévy stromu, které vedou vodu a živiny od kořenů k větvím s listy = jehličím). Lýkožrouti jsou organickou součástí přírody, za normálního stavu (zdravý a odolný strom X nepřemnožený lýkožrout) se jim strom ubrání tím, že těch pár larev zalije smůlou.

Příčin tristního stavu smrků je několik. Hlavní uváděnou příčinou je klimatická změna, kdy již několik roků je suché, teplé počasí. Nedostatek vláhy v půdě se skloňuje už i ve sdělovacích prostředcích. Stromům v lese chybí vláha a jsou stresovány suchem. Dokonce usychají tak odolné stromy, jako jsou borovice. Do toho přilétnou brouci lýkožrouti, pro jejichž larvy je suchem oslabený smrk, který se již nedokáže ubránit,  hotový prostřený bufetový stůl. V suchém a teplém roce dokážou lýkožrouti otočit tři i čtyři generace za sezónu. Lesníci sice proti broukům bojují různými feromonovými pastmi, návnadami na kůrovce – pokácenými stromy zakrytými větvemi, které po náletu brouků oloupou a tím larvy zničí, vykácením napadených kůrovcových ohnisek a následným odkorněním kmenů nebo chemickým ošetřením. Ale oslabených smrkových porostů masivně napadených kůrovcem je tolik, že tyto snahy nestačí a kůrovci vítězně táhnou českými lesy jako lavina. Důsledkem je otřesný stav lesů v mnoha regionech. Na Severní a Střední Moravě je už vytěžená řada svahů, v současnosti začíná kalamitní stav na Vysočině a předpokládá se další šíření na západ.

Obrovské, desítky hektarů veliké vykácené holiny jsou realitou. Harvestorové linky * jedou na plné obrátky a u lesních cest se kupí obrovské hromady pořezaných kmenů, nastříkaných načervenalým insekticidem. Vysázené listnaté sazenice jsou oplocené vysokými ploty, aby je nesežrala zvěř. Jehličnany se neoplocují, ty srnkám, jelenům a muflonům nechutnají tak, jako listnaté semenáčky.

Jinde stojí smutné plochy ponechaných suchých, mrtvých kmenů. Úřady upravily legislativu, která dříve stanovila, že se tyto porosty musí vykácet a do dvou roků zalesnit. To bývalo, dnes to neplatí. Zpracovat ohromné plochy a kubíky dříví a zalesnit holiny se za tak krátkou dobu totiž nedá zvládnout. Porosty, ze kterých už kůrovci vyletěli a nebudou se tedy odsud už šířit, se nechávají stát a netěží se. Zejména u mladších porostů, které odumřely ještě před dosažením tzv. mýtní zralosti, je to totiž tak bezcenné dříví, že se ekonomicky nevyplatí jej vytěžit. Náklady na těžbu a odvoz jsou vyšší, než cena tohoto dříví, které ještě k tomu ani nikdo nechce. Tyto mrtvé stojící stromy napadá postupně hniloba, uhnívají jim kořeny, dříví plísněmi zkřehne a po několika letech se kmeny začnou vyvracet a lámat. Pod smrkovými porosty, které ztratily jehličí a prosvětlily se, začnou růst lesní byliny, které v kyselé smrkové hrabance dokážou prospívat. Tak v těchto smrkových hřbitovech bují černý bez, kopřivy, netýkavky, silénky, prorostlé ostružinami a svízelem. V letošním roce s vlhčím jarem a začátkem léta se staly tyto podrosty skutečně „výživným napalmem“. Místy také můžeme potkat pokácené stromy, ponechané ležet na místě. To se stává v místech, kde by souše svou nestabilitou ohrožovaly něco, co by mohly poškodit. Někde je to u silnice vedoucí pod svahem se soušemi, jinde poblíž obytnému domu, či chatě.

Závěry z tohoto stavu jsou neradostné. Hluboké, stinné smrkové lesy s polštáři mechu, borůvčí a vřesu, plné hřibů, malin a lesních jahod jsou pod 800 – 1000 metrů nadmořské výšky už asi minulostí. Mimo smíšené a listnaté porosty nás čekají smutné a nezajímavé hektary vykácených holin a neběhatelné, brutálně zarostlé až nebezpečné „pralesy“ keřovitého a bylinného podrostu.

Je nepochopitelným paradoxem, že se stále v lesích v nadmořské výšce 300 až 400 m setkáváme s výsadbou smrkových monokultur. Někteří lesníci jsou asi nepoučitelní, což částečně vyplývá z tradičního konzervatismu lesnického stavu. Ale jak už víme, větru a dešti se moc poroučet nedá.

Příroda je totiž mocná čarodějka a s tímto nepřirozeným stavem lesů si časem poradí. Na všech těchto bezútěšných plochách napadených a mrtvých porostů příroda dokáže vytvořit přirozený, zdravý a odolný les. Ale bude jí to trvat stovky let. A na to jsme my lidé příliš netrpěliví. Přírodě totiž na čase, jako lidem, kteří z lesa žijí a musí prodat dříví, tolik nezáleží. Můžeme jenom doufat ve vítězství zdravého rozumu a kvalifikovaných lesnických názorů tak, aby vznikla široká shoda na postupech, jak po kůrovcové kalamitě pomoci přírodě urychlit proces vzniku lesů odolnějších proti nepříznivým vlivům civilizace a občasným výkyvům klimatu. K tomu zatím chybí větší ochota ke společenské diskuzi, která by přinesla pokrok v chápání lesa nejen jako „fabriky na dříví“, ale také jako „houbu krajiny“, která zadrží a vyčistí vodu, „plíce krajiny“, které vyčistí vzduch, místa k oddychu a rekreaci. Les je věc veřejná, bez ohledu na to, kdo ho vlastní.

To je ale běh na dlouhou trať. Zatím nám nezbývá, než si vážit listnatých a smíšených lesů kolem Brna, Prostějova, Zlína a Opavy, kam si i nadále přijedeme zaběhat DO LESA.

poznámka *: Harvestorová linka je technologická sestava těžního traktoru „Harvestoru“ a vyvážecího traktoru. Těžní traktor je schopen projíždět i těžko schůdným terénem. Hydraulickým ramenem dosáhne daleko kolem sebe. Na konci tohoto ramene je těžební hlavice s pilou, nůžkovitými kleštěmi a podávacími válci. Hlavice v jednom sledu strom pokácí, odvětví a nařeže na obsluhou nastavené délky klád. Harvestor zanechá po sobě v pasece jen stopy po velkých podhuštěných pneumatikách, pomačkané borůvčí, větve a vršky korun a nařezané klády. Za ním následuje vyvážecí traktor, který hydraulickým nakladačem naloží klády v pasece na podvozek  a vyveze je na odvozní místo. Tyto vyvážečky jezdí z paseky po svozních linkách = cestách, které vlivem těžkého nákladu často rozjezdí do hlubokých kolejí. Jak Harvestor, tak vyvážečka mají terénní podvozky a dokážou se pohybovat v těžkém terénu. Odvozní místa jsou ta rozšířená prostranství u zpevněných lesních cest a silniček, kam již mohou zajet kamiony se silničními podvozky, které odvážejí dřevo z lesa k dalšímu zpracování.

Můžeme se také setkat s další poměrně novou technologií, kdy jsou větve, vršky korun a další nevyvezené zbytky vegetace z vytěžené paseky naskládány traktorovým nakladačem na obrovské hromady. Ty jsou pak výkonným drtičem – štěpkovačem rozdrceny na třísky „štěpku“, která se používá na topení.

B. Háj
odborná konzultace A. Kusbach

0 komentářů

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Dnes je 30. 6. 2022
a svátek má Šárka.