Stavba tratí: Kontroly, postupy a role náhody
Dnes je 22.07.2018

Metodika | Stavba tratí | 10.01.2018

Máme tady další díl našeho seriálu o stavbě tratí. V minulých dílech jsme Vás seznámili se základy stavby tratí, pověděli jsme si něco k pravidlům, podívali jsme se na prvotní plánování tratí, přípravu koncepcí, koridorů, umístění startů a cíle, apod. Ani dnes ještě nezačneme úplně stavět tratě. Než se do toho totiž pustíme, tak si ještě musíme říct něco víc k dalším atributům tratí a pojmům týkající se jejich stavby. Dnes se podíváme na velmi důležité součásti tratí: kontroly a postupy. A povíme si také něco málo o tom, kterach stavitel může nachytat závodníka a o roli náhody v OB a jak jí co nejvíce eliminovat.

Asi vám připadá jako naprostá samozřejmost, když vám tu budu říkat, že trať se skládá z kontrolních bodů (dále jen kontroly) a ze spojnic mezi nimi (dále jen postupů). Ještě než si začneme říkat specifika stavby tratí pro jednotlivé kategorie a úrovně, podívejme se ale i přesto trochu blíže na tyto nezbytné součásti tratí pro OB.

Kontroly

Asi netřeba připomínat, že kontrola se značí na mapě kružnicí a její střed musí být vycentrovaný na střed objektu kontroly v případě bodového objektu a nebo na přesnou pozici umístění v případě liniového či plošného objektu. K bližšímu upřesnění pozice lampionu vůči objektu v terénu nám slouží popisy kontrol.

Rozlišujeme různé druhy kontrol, zejména podle obtížnosti jejich nalezení.

  • Jednoduché kontroly (pro závodníka není složité je dohledat)
    • umístěné na jasných liniových objektech či v jejich bezprostřední blízkosti (cesta, potok, průsek, silnice, rozhraní porostů, ale třeba také spádnice výrazného údolí…)
    • umístěné v blízkosti výrazných objektů či ploch (v blízkosti pole, louky, domů…)
    • umístěné na velmi výrazném objektu (jediný strom široko daleko, vrchol kopce, roh louky…)
    • umístěné na pozitivních tvarech vystupujících nad okolní terén
    • mohou být i na méně výrazných objektech, ale v okolí se musí nacházet jasné vodící objekty, které závodníka při náběhu navedou – např. výseč z jasných linií (cest)
    • zpravidla se umisťují viditelně a z náběhové strany tak, aby přibíhající závodník kontrolu dobře viděl

Jednoduché kontroly používáme zejména pro kategorie určené dětem a začátečníkům. V některých případech je ale použijeme i pro ostatní a třeba i elitní kategorie, například to může být divácká kontrola, televizní kontrola, občerstvovací stanice, kontrola na začátku či na konci povinného úseku, kterou nechceme aby závodníci minuli, poslední kontrola, atd. Někdy se záměrně umisťují jednoduché konotroly i na obtížné běžné trati, např. na klasické trati, kde chceme rozhodnout závod hlavně volbou postupu. Pokud stavíme závod ve sprintu, tak používáme vesměs pouze jednoduché kontroly pro všechny kategorie.

  • Obtížné kontroly (závodník musí prokázat dobré mapové znalosti k jejich nalezení)
    • umisťujeme do detailních oblastí i na méně výrazné objekty (vždy musí být ale jasné)
    • umisťujeme do méně přehledných oblastí se sníženou viditelností
    • umisťujeme daleko od jasných vodících linií a tak, aby linie nevedla ke kontrole
    • umisťujeme před jasné (“záchytné”) liniové objekty
    • umisťujeme na negativní tvary (jámy, prohlubně, velké prohlubně, údolíčka…)
    • umisťujeme na odvrácenou stranu objektu (ne náběhovou)
    • umisťujeme do svahu – ideálně tak aby je závodník nabíhal zhora dolů a šikmo dolů svahem

Obtížné kontroly se používají pro tratě výkonnostních kategorií od dorostu přes dospělé po veterány. Zejména pak na krátké trati, ale i v ostatních disciplínách, vyjma sprintu, kam nepatří. Ovšem pozor, úkolem stavitele tratí rozhodně není kontrolu co nejvíce schovat! Stavitel musí vždy postavit pouze kontrolu, která nebude sporná a bude jasně dohledatelná pomocí mapy a popisů kontrol. Umístění kontroly musí co nejvíce eliminovat prvek náhody, který je v orientačním běhu zcela nežádoucí.

“Závod se nemá rozhodovat na kontrolách, ale na postupech mezi nimi!”

Příklady umístění kontrol dle obtížnosti. Ve snaze postavit co nejtěžší kontrolu je však vždy nutné udržet umístění kontroly férové a bez zbytečného rizika náhody. Zatímco k oranžovým kontrolám se dá krásně pomocí záchytných bodů v mapě dostat a můžeme tak prověřit závodníka ve čtení mapy. Nalézt červené kontroly uprostřed hustníku je již mnohem více o náhodě, např. zde velmi pomůže, pokud uvidíte někoho “razit” kontrolu před vámi. Takových kontrol bychom se měli ve stavbě vyvarovat.

Ukázka kterak postup, resp. směr, ze kterého nabíháme kontrolu, může zcela změnit její obtížnost.

Pokud stavíme jednu či několik málo tratí na trénink, jistě pro nás nebude problém vybrat vhodná místa kontrol a vybalancovat směry jejich nabíhání adekvátně pro dané tratě. Kumšt je ale toto vybalancovat, pokud stavíme závod pro desítky kategorií, kde máme k dispozici omezené množství kontrol a omezený prostor. Musíme velmi dbát na to, aby každý postup, který na danou kontrolu vymyslíme byl adekvátní dané kategorii a regulérní.

Minimální vzdálenosti mezi kontrolami

Při umisťování většího množství kontrol na malém prostoru pak musíme dbát na minimální vzdálenosti kontrol v lese od sebe, které nám určují pravidla, a které jsme již zmiňovali v druhém dílu. Česká Pravidla OB říkají, že “Mezi jednotlivými kontrolami nesmí být vzdálenost menší, než odpovídá 4 mm na závodní mapě. Pouze v případě, že umístění sousedních kontrol je výrazně odlišné jak v terénu, tak v mapě, může být vzájemná vzdálenost těchto kontrol odpovídající vzdálenosti 2 mm na mapě a více.”

Co jsou to ty  výrazně odlišné objekty? Je například jáma a prohlubeň na prostředním obrázku níže výrazně odlišný objekt? Já si myslím, že rozhodně není!

Minimální vzdálenosti mezi kontrolami udávají Pravidla OB. Zatímco Pravidla IOF udávájí tyto vzdálenosti přímo v metrech v terénu, česká Pravidla OB je udávají v mm na závodní mapě. A tedy pro každé měřítko je tato vzdálenost v reálu odlišná (viz. 2. díl našeho seriálu).

Schovat do jámy nebo umístit ven?

Častá otázka, kterou si stavitelé kladou. Nebo by alespoň měli klást, pokud umisťují kontroly na jámy a jiné negativní tvary hlubší než výška stojanu kontroly. Jestli hezky schovat kontrolu dolů do jámy nebo ji nechat vně a zjednodušit si tak trať. Zde opět neexistuje univerzální odpověď a vše je na posouzení konkrétní situace. Pokud je jáma obrovská tak, že jí závodník nemůže minout, zcela jasně se k ní dá domapovat nebo je na jasném místě, pak bych se nebál umístit kontrolu dolů na dno. Pokud ovšem je jáma sice hluboká, ale nevýrazná, malá (akorát tak, že pohltí lampion) nebo je v nepřehledném místě (např. v hustníku), pak určitě musíme kontrolu umístit vně i za cenu zjednodušení dohledávky. Naším hlavním cílem je totiž férový závod. Opět tady platí pravidlo, pokud si nejsme jistí, raději postavme férovější a jednodušší kontrolu, tedy umístit ji ven.

Popsatelnost kontrol

S kontrolami přímo souvisí jejich popisy. K tomu existuje dokument Mezinárodní popisy kontrol, kde jsou popsány piktogramy popisů kontrol a jejich použití. Jak správně vytvořit popisy kontrol si ukážeme v některé z pozdějších kapitol, ale pokud nyní zmiňujeme umístění kontrol, tak je třeba zmínit, že kontrola musí být vždy “popsatelná”. Tím mám na mysli, aby byla jednoznačně dohledatelná pomocí mapy a popisu kontroly.

Jsou terény, kde máme v okolí středu kolečka kontroly několik stejných objektů. Pak je třeba vždy potřeba pomocí popisů kontrol upřesnit, o který objekt ze dvou či více shodných objektů se jedná. Vždy platí, že popisy kontrol pouze pomáhají závodníkovi zpřesnit situaci, kontrola by měla vždy být dohledatelná pomocí samotné mapy. Přesto je potřeba upřesňující popisy používat. Obzvláště, pokud tiskneme offsetovou metodou, kde může docházet k mírnému posunu přetisku trati vůči mapě.

V extrémně členitých terénech se můžeme setkat se situací, kdy máme stejných objektů v kolečku tolik, že danou kontrolu nejsme schopni pomocí popisu jednoznačně popsat. Takových kontrol bychom se měli jako stavitelé vyvarovat a kontrolu vždy umístit tak, aby byla jednoznačně popsatelná popisy kontrol a tedy dohledatelná. I za cenu, že bude jednodušší.

6 srázků v kolečku. Je objekt kontroly opravdu prostřední vůči ostatním? Není. Je kontrola jednoznačně popsána? Já si myslím, že nikoliv a danou kontrolu bych jako stavitel neumístil, i když by tady byla vidět.

Postupy

Postup je spojnice mezi kontrolami, kde závodník volí svou stopu. Právě v realizaci postupu by se měl rozhodovat závod orientačního běhu. Postupy si opět můžeme rozdělit. Já si je většinou dělím na postupy na volbu, na realizaci a na přesun.

Ukázky různých druhů postupů na trati.

  • Postupy na volbu
    • Postupy, které by měly rozhodovat závod.
    • Měly by nabízet minimálně dvě odlišné varianty postupu.
    • Komplexní postupy pak nabízejí 3 a více variant nebo 2 základní varianty (např. zprava / zleva) a na nich různé podvarianty.
    • Nabízené varianty by měly být na první pohled reálné a pro závodníka “lákavé”.
    • Varianty by měly být na první pohled rovnocenné – i mírný posun jedné z kontrol může velmi ovlivnit rozhodování závodníků.
    • Nepsaným pravidlem je, že varianty, které jsou mapově i fyzicky náročnější (např. rovně přes údolí a kopce či členitý terén) by měly být časově lepší než “obíhačky”.
    • Ideální (nejrychlejší) varianta žádného postupu by neměla vést přes zakázaný prostor či mimo mapu – past na závodníka.
    • Na klasické trati by k tvorbě variant nemělo sloužit rozmístění občerstvovacích stanic (“závodník by neměl volit mezi pitím a delší variantou nebo žízní a rychlejším postupem”).
    • Ke konci dlouhého závodu hraje svou roli i únava – volí se fyzicky lehčí varianty, více se obíhá.

Postupy na volbu jsou stěžejní pro závody na klasické trati a ve sprintu, kde by na volbu měla být naprostá většina postupů. Každý takový závod by měl navíc dle mého názoru obsahovat alespoň jeden komplexní “královský” postup. Na krátké trati se používají spíše kratší volby postupu, ale i krátké trati sluší alespoň jeden středně dlouhý postup nabízející rozdílné varianty. Postupy na volbu se používají i ve štafetách, kde při vhodném použití slouží jako “přirozená farsta”, která rozdělí skupinu běžců.

Ukázka “královského” postupu na volbu z MČR na klasické trati 2017.

  • Postupy na realizaci
    • Jsou vedené obtížným terénem, závodníci běží podobným postupem (zpravidla co nejvíc rovně), ale postup je náročný na realizaci a mapování.
    • Jde spíše o volbu ideální stopy terénem než o volbu postupu jako takového.
    • Postup by měl být mapově náročný, ale realizovatelný.
  • Postupy na přesun
    • Jednoduché spojovací postupy, kde potřebujeme přesunout závodníky do těžší pasáže či mezi těžšími postupy.
    • Používají se k překonávání “hlužších pasáží” trati, takových bychom však měli mít v trati co nejméně.
    • Někdy bývají do trati stavěny záměrně a mají své opodstatnění – na rozbití a změnu tempa, zrychlení závodníků před těžkou pasáží, apod.

 

Role náhody v orientačním běhu

O úspěchu a neúspěchu v závodě OB rozhoduje celá řada aspektů. Často i náhodných – nabíháme těžkou kontrolu a zrovna od ní odbíhá jiný závodník, bloudíme kolem kontroly a když ji konečně najdeme, tak odbíháme směrem proti jinému závodníkovi, kterému ji ukážeme. To všechnou jsou nežádoucí momenty v našem závodě. Na běžných závodech, kde startuje mnoho závodníků najednou (byť na jiné tratě), se je nepodaří úplně eliminovat asi nikdy, ale můžeme tomu jako stavitel tratí minimálně hodně přispět. Stavme férové, jasně popsatelné kontroly, umisťujme kontroly do lesa s citem, snažme se co nejvíce rozdělit závodníky na různé kontroly a koridory tratí, vyvarujme se protiběhů, kdy závodníci různých kategorií běhají postupy z kontroly na kontrolu v opačném směru proti sobě, nebo kde odbíhají závodníci od kontroly vstříc závodníkům přibíhajícím, vyvarujme se “ostrých úhlů” spojnic u kontroly tam, kde opět přibíhající závodnící vidí závodníky odbíhající od kontroly, atd.

Stavba tratí je vlastně souboj závodníka a stavitele. Stavitel se snaží férovými prostředky „porazit“ závodníka, „hází mu klacky pod nohy“, ale přitom mu záleží na tom, aby se mu to líbilo. Závodník se snaží oběhnout trať bez chyb = porazit sám sebe a porazit stavitele.

Jak férově nachytat závodníka

  • Stavitel vymýšlí, jak férově nachytat závodníka, jak ho vyvést z závodníka z rytmu, z tempa, rozbít jeho soustředění, ztížit jeho přípravu na závod..
  • Náročná první kontrola
  • Kontroly umístěné před linií / nutnost odbočení z linie v nejasném místě
  • Výrazné zrychlení a náběh do těžké dohledávky
  • Náběh přes hranu do svahu, šikmý seběh
  • „Nabídka“ k paralelní chybě
  • Časté změny směru
  • Divácký úsek, umělé překážky, zakázané prostory

Jak nenachytat závodníka a eliminovat riziko neférových pastí

  • Nedávat sporné kontroly, tam kde mapa nesedí se skutečností.
  • Neumisťovat kontroly na náhodu (př. jáma uprostřed hustníku) a nepopsatelné.
  • Optimální varianty nesmí vést přes zakázané prostory.
  • Kontroly nedáváme na podobné objektech příliš blízko sebe.
  • Nedáváme podobné kódy kontrol blízko sebe.
  • Narušená „postupka“ kódů v popisech (př. kategorie má za sebou kontroly 31,32,33,34,45,36..).
  • Nedáváme tři a více kontrol v jedné přímce (prostřední kontrola se lehce přehlédne).
  • Občerstvovačky před kontrolou (vybízí nejprve k pití a závodníci pak zapomínají orazit), špatně rozložené občerstvení na trati.
  • atd. atd.

Protiběhy

  • zásadně zvyšují riziko „náhody a nehody“
  • obzvláště nebezpečné jsou na sprintu a krátkých postupech
  • kontroly z náběhových i odvrácených stran objektu (někteří závodníci je mají jednodušší)
  • doporučuji důsledně naplánovat koridory a raději využít více kontrol

Ostré úhly

  • zásadně zvyšují riziko náhody
  • vizuální kontakt se závodníkem přede mnou, který odbíhá od kontroly
  • pamatujme, že trať by měla být i vizuálně pěkná
Facebooktwitter


Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *