Sloupek reprezentanta: Vendula Horčičková
Dnes je 23.08.2019

OB ve světě | Orientační běh | Sloupek reprezentanta | 05.04.2019

Vendulu Horčičkovou netřeba v úvodu představovat. Česká reprezentantka pocházející z Přerova má za sebou již řadu pěkných úspěchů na mezinárodní scéně. V dnešním Sloupku reprezentanta se rozepsala o MOC CAMPu 2019, který obsahoval v první části sprintové soustředění, na které navazovaly závody. To vše ve slunné Itálie, kam se vypravilo 8 českých reprezentantů.

Dnešní příběh je o tom, jak se 8 českých reprezentantů římskou civilizaci poznat vydalo.

Cesta většiny z nás započala v neděli 17.3., kdy jsme se k večeru sjeli z různých koutů země do Prahy. Porůznu jsme přespali a v pondělí 18. 3. v 7 ráno jsme byli na letišti jak na koni. V 9 jsme se vznesli v letadle msk.cz (čti Moravskoslezský kraj!). My jsme cestovali pod hlavičkou ČSA, někdo po Smartwings (prý je to od letoška to samé). Faktem ale je, že místa na nohy bylo pekelně málo i pro mě, a to nejsem zdaleka nejvyšší z výpravy. Zlatý Ryanair. Takže nedoporučuji.
Za necelé dvě hodiny jsme přistáli v Římě a po nadstandardně dlouhém čekání jsme s radostí přivítali naše zavazadla. Toho si člověk po loňských peripetiích začne obzvlášť vážit. Následovalo půjčení dodávky, nákup jídla, vyzvednutí posledního člena výpravy na jiném letišti a už jsme pádili po dálnici směr jih. Zastavili jsme se až po třech hodinách u pobřeží jižně od Neapole v městečku Capaccio Scalo. Tam jsme našli útočiště pro následující týden plný sprintových tréninků. Čekal nás totiž MOC camp, organizovaný Emilem Wingstedem a Kačorem. Na jednom místě se sešlo kolem 80 orienťáků z různých zemí, kteří si chtěli procvičit své sprintové rutiny. Bylo zajímavé pro jednou sdílet kemp se lidmi mimo naši repre a vést s nimi diskuze nad tréninky a různými sprintovými disciplínami. Tréninkový týden jsme zakončili na závodech MOC weekend pod taktovkou PWT Italia.

Venda obsadila na jednom ze závodů 5. místo. Zdroj: PWT Park World Tour Italy Orienteering.it.

Pondělí jsme tedy zabili cestou, večer se šel každý dle chuti v místě ubytování proklusat. Do kempu jsme skočili po hlavě v úterý, když nás čekal tréninkový závod – dopoledne sprintová kvalifikace a odpoledne finále. Kvalifikace byla výš v horách v městečku Trentinara, což je jedno z těch krásných italských městeček se spoustou úzkých křivolakých uliček a schodů. Trať byla pěkná a dost fyzicky náročná. Odměnou nám byl nádherný výhled z cílové arény.
Odpoledne jsme se vydali do Roccadaspide. Pokud bych řekla, že to bylo dopoledne technicky náročné, tak odpoledne to bylo na druhou. Extrémně spletité a úzké, do některých uliček byl problém se vůbec vměstnat, všechno v prudkém kopci a přes hřbet. Zajímavá zkušenost! Já osobně jsem měla oba závody trochu problém s tiskem mapy. Domy byly velmi tmavé a přetisk trati byl někdy dost špatně čitelný. Takže jsem třeba odpoledne úplně přehlédla 6. kontrolu. Do toho jeden místní zuřivý pes a už je to dvouminutová chyba na sprintu. To se vám jinde jen tak nepoštěstí. Inu, jak jsem psala, zajímavá zkušenost.

Výhledy při úterním dopoledni. Foto: archiv autorky.

Ve středu bylo k dispozici několik tréninků. Většina z nás se dopoledne vydala do Agropoli na sprintové okruhy. Odpoledne jsme se šli proběhnout bez mapy v okolí (viz Milošova Strava) anebo jsme navštívili místní posilovnu (valná většina dívčího osazenstva).
Čtvrtek byl zasvěcen nové sprintové disciplíně – knock-out sprintu. Jako kvalifikace posloužil úterní dopolední sprint. Dnes nás tak čekalo dopoledne čtvrtfinále a semifinále v Santa Maria di Castellabate, což bylo rovinaté městečko u pobřeží. Odpoledne potom bylo na pořadu finále v samotném Castellabate, které už bylo zase pěkně nahoře kopcovaté a schodovité. Super bylo, že bez ohledu na postup či nepostup, jsme si mohli všichni zaběhnout všechna kola a zkusit si tak plný knockoutový den. Je to fakt náročné!
Nasazení do čtvrtfinálových skupin proběhlo striktně podle IOF pravidel. Předem jsme věděli, že jde o nefarstované kolo, část v parku a část ve městě. Jakou zvolit taktiku? Jít od začátku dopředu a tlačit to? Držet se vzadu a čekat na chybu ostatních? Jen viset a předfinišovat to na konci? Sama na tyto otázky nemám odpověď, protože mám velmi málo zkušeností. Jen můžu říct, že aby byl člověk schopen někomu utéct, když on nemusí mapovat, musí na tom být fyzicky skutečně jinde. Je to těžké a já osobně k tomu potřebuji naběhat ještě dost tréninků, abych se dostala této disciplíně pod kůži.

S reprezentační kolegyní Terezou Janošíkovou po závodě. Zdroj: PWT Park World Tour Italy Orienteering.it

V semifinále byla použitá metoda self choice, takže jsme si za 20“ měli vybrat ze tří variant. Zatím mi připadá, že to prostě nejde stihnout, i když v každé variantě byl jen start, jedna kontrola a delší postup do cíle. Ale jak trefně poznamenal Vojcek, nikdo z nás to vlastně ještě pořádně netrénuje. Těžko říct, jak nám bude připadat 20“ dlouhých, až se na to více zaměříme. Trať s volbou byla zajímavá a dělalo se více chyb, i když jednotlivé varianty nebyly tak moc rozdílné. Já jsem měla v ostrém slunci zase problém s tmavým tiskem (asi stárnu a slepnu), takže jsem úplně zazmatila a postup byl fuč. I když to byl jen tréninkový závod, cítila jsem na sebe docela tlak. Rozhodování mi připadá těžké a asi ještě rychlejší než ve obyčejném sprintu. Člověk na to prostě nemá takový klid, když jsou všude kolem soupeři.
Na finále jsme se přesunuli do jiné arény, do malého prostoru, ale se spoustou klikatých uliček a schodišť. Tratě byly opět nefarstované a bylo zajímavé pozorovat, jak každé finále probíhalo jinak. Někde se běžci úplně oddělili, někde běželi celou dobu spolu i přes chyby.
Mně osobně tento trénink ukázal, jak moc je knock-out sprint o taktice a mentální připravenosti na konkrétní závod, soupeře a různé scénáře během závodu. Současně si uvědomuji, že závod musí být mapově těžší, jinak je to dost o ničem. Co se týče rozdělovacích metod, zatím není žádná, která by mi připadala fér a dobře použitelná. Do čehož řadím i nefarstovanou trať. Pokud může závod vyhrát někdo, kdo se za celou dobu nepodíval do mapy, tak to pro mě není orienťácky spravedlivé. Možná trochu kontroverzní názor, ale jako závodník s touto disciplínou v aktuální podobě moc nesouzním a jsem zvědavá, jak se to ještě vyvine a co nakonec budeme běhat.

Nádherné kulisy závodů. Foto: Jaroslav Kačmarčík.

Od pátku nám začínaly oficiální závody MOC Weekend, každý den jeden normální individuální sprint. Konkrétně v pátek jsme se vydali do Acea, města u pobřeží. Popravdě bylo znát, že tyto závody už organizují Italové samostatně, a to v tom smyslu, že ze všech těch pěkných klikatých italských měst vybrali takové pobřežní město, kde se ani nedalo postavit nic jiného než totální běžák. Vyhráli ti nejrychlejší a za mě to byl dobrý tempový trénink.

V sobotu se snažili připravit něco speciálního, když jsme běželi přímo v antické UNESCO památce Paestum. Na pohled krásné kulisy, orienťácky ale ne příliš zajímavé. V podstatě to byla louka, kde se pádilo napřímo a v tom bylo pár zídek. Problém byl, že některé byly v mapě nepřekonatelné, některé překonatelné, ale v reálu rozdíl prakticky žádný. Těžko říct, kolik lidí by bylo disk (záměrně či omylem), kdyby to někdo v terénu hlídal. Což se nedělo. Taky se jim podařilo dát kontrolu na vnitřní roh čtverce z nepřekonatelných zdí. Zkrátka do místa, kam se podle mapy nedalo dostat. Prý někde u startu visel papír s upozorněním, že se to má razit přes zídku. Já, a to jsem určitě nebyla jediná, jsem si ho ale přes velké množství lidí na startu nevšimla a v koridoru, kde byl klid, o tom už žádné info nebylo. Asi si dokážete představit, že jsem byla dost zmatená, když jsem kontrolu nabíhala. Pak byl problém ještě s jednou kontrolou, která byla v průchodu. V kolečku na mapě byly průchody dva, ale v popisech chybělo upřesnění, který z nich to je. Já jsem tentokrát správně odhadla, který je ve středu kolečka, ale zase se tam nachytali jiní. Zkrátka to nebyl úplně bezproblémový závod. Ale každopádně zajímavá zkušenost a vyklusání kolem antických chrámů taky není špatné.

Poslední den, v neděli, jsme sbalili všechny saky paky a vyrazili směr sever do města Beveneto. Dalšího místa, které je zapsáno na seznam UNESCO. Čekal nás závěrečný sprint, který jsem už na repre stránkách hodnotila jako takový klasický. Tentokrát to byla rovina a ulice nebyly tak maličké, jako v průběhu týdne na kempu, přesto tam bylo pár hezkých voleb. Myslím, že se dal prostor využít i lépe, ale stejně to pro mě byl nejhezčí ze závodů MOC Weekendu.

Piknikové místo na závěr výpravy. Foto: archiv autorky.

Pak už nás čekala jen cesta domů. Autem do Říma na letiště, což jsme si zpříjemnili piknikem s výhledem na hezké italské město. Letadlem do Prahy a pak nočním busem do Brna. Ve 2:30 jsem byla v posteli a další týden mohl začít. Na tento italský budu vzpomínat jako na zalitý sluncem, plným technických i rychlých tréninků a dobrého jídla. MOC kemp na příští rok doporučuju.

Vendula Horčičková

Více informací:

Facebooktwitter


Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *