Sloupek reprezentanta: Václav Šňupárek
Dnes je 21.11.2017

MTBO | Orientační běh | Sloupek reprezentanta

20.10.2017. Den, kdy v Česku začínají velmi sledované parlamentní volby. Dnešní aktér Sloupku reprezentanta Václav Šňupárek, ač letos nereprezentant, měl v životě také řadu voleb. Škola nebo trénink? Obojí? OB, LOB nebo MTBO? Poslední rok si ale vybírat moc nemohl. Únava, vyčerpanost, křeče. Následná diagnóza? Cukrovka. Nejen o tom v dnešním Vaškově sloupku.

Orientační běh byl už od malička součástí mého života i přesto, že nepocházím z orienťácké rodiny. Nebyl ovšem jediným sportem, kterým jsem si prošel, i když až do dorostenců byl pro mě prioritou. Dlouho jsem hrál tenis, jezdil jsem na kole, chodil jsem na stěnu a hrál jsem i hokej. V zimě se přidalo hlavně běžecké lyžování, a tak jsem měl pořád co dělat. Okolo roku 2010 jsem začal jezdit i na závody MTBO, kde se mi dařilo, a tak jsem v jednu chvíli byl současně ve Výběru dorostu OB, MTBO i Ski-O. Právě tato všestrannost (a ne tak specifická příprava) mi byla vyčítána a to bylo důvodem, proč jsem orientační běh nakonec opustil.

Vašek Šňupárek na Pražských schodech. Foto: archiv autora.

V roce 2012 jsem přestoupil k bajkům. Postupně jsem se dostal i do juniorské repre, kde moje první zahraniční akce byla JMS v Polsku 2014. Tam jsem se po závodě na klasice poprvé dostal pravděpodobně do stavu hyperglykemického šoku – v cíli jsem zvracel, měl jsem zimnici, dýchal jsem hrozně rychle a bolela mě hlava a břicho. To jsem do konce tohoto léta zažil ještě 2x, ale vždycky v menším rozsahu. Sezóna 2015 byla pro mě zatím nejúspěšnější. Podařilo se mi odmaturovat a dostat se na fyzioterapii na UK FTVS v Praze. Díky tomu jsem byl v klidu a závody si užíval, dohromady jsem byl na JME i JMS pouze jednou mimo TOP6 a přivezl i nějaké placky. Všechno šlo skvěle.
Studium fyzioterapie se ale nakonec ukázalo jako náročnější, než jsem čekal. Asi hlavně proto, že už studující kamarádi říkali, že VŠ je v pohodě a budu mít čas na trénink. Tak jsem první semestr odtrénoval a pak se nestačil divit. Holt 62 předmětů během prvních 2 let studia je docela dost. Ještě mi 2 předměty chybí, ale dohnat se mi to podařilo. Právě dohánění studijních povinností pak mělo největší vliv na mojí první sezónu v dospělých, kdy jsem nejezdil líp než kolem 15. místa a sezónou orienťáků se tak víceméně protrápil.

Nejúspěšnější sezóna pro Václava Šňupárka byla v roce 2015. Foto: archiv autora.

Letošní plány byly velké. Sice jsem po nepovedené loňské sezóně byl vyřazen z reprezentace, ale cílem byla nominace na ME ve Francii. V březnu jsem absolvoval tréninkový kemp na Mallorce, kde se mi podařilo odjezdit 99% času v prvních dvou zónách TF a celkově jsem si v průběhu zimní a jarní přípravy dával hodně záležet na kvalitě tréninků. Zařadil jsem i pravidelnou posilovnu a zátěžové testy na konci března ukazovaly výrazné zlepšení ve vytrvalostní parametrech. Nemohl jsem se dočkat na první pořádné tréninky intenzit a samozřejmě i závody. Sezóna začala dobře. První MTBO závody jsem jezdil slušně i když to často bylo z plného tréninku, kromě toho jsem jezdil i rychlé silniční závody, kde jsem dosáhl několika dílčích úspěchů. Dokonce jsem obnovil spolupráci s psycholožkou z gymplu, ke které jsem na doporučení od Vojty Matuše začal docházet kvůli konzultaci mentální stránky závodění a trénování. Zpětně vidím, že v půlce května začala výkonnost výrazně stagnovat a klesat. Rychlost se nenápadně vytrácela, což jsem se snažil dohnat ještě větším nasazením v závodech, které ovšem v orientačních sportech moc ovoce nenese. Závody tedy začaly postupně hrozně bolet a přitom výsledky nikde. Nominační závody na ME na začátku léta se mi nepovedly, 3. místo na MČR ve sprintu je malou náplastí na odtrénované hodiny. Celé to bylo zakončeno křečemi a odstoupením ze závodů MČR v olympijském cross-country i na mtb maratonu Kolo pro život v Karlových Varech.

Nejen závody v MTBO jsou náplní Vaška Šňupárka. Foto: archiv autora.

Můj zdravotní stav se rychle zhoršoval a já tak konečně pojal podezření, že něco opravdu není v pořádku. Proto jsem po již zmíněných nedokončených závodech ve Varech našel doma dva proužky na analýzu složení moče, které jsem si vzal ve škole na praktikách ze zátěžové fyziologie. Ty ukázaly vysoký obsah glukózy a mně už bylo jasné, co se děje. Zároveň jsem plnil svou praxi v nemocnici, kde jsem využil příležitosti a poprosil o analýzu krve. Výsledek jsem měl ani ne za dvě hodiny. Nepřekvapil mě. Glykémii jsem měl 17 mmol/l. Horní hranice normální koncentrace glukózy v krvi je 5.5 mmol/l. Já těch 17 měl na lačno. No, a pak to šlo rychle. Urgentní příjem v Motole, kde mě nakonec pustili na noc domů s tím, že přes noc neumřu a poté hospitalizace na 4 dny na interně.

Diagnóza? Diabetes mellitus I. typu. Cukrovka. Mám pocit, že za poslední měsíc se moje slovní zásoba zmenšila na tento název. Jo a inzulin ještě. To je ta věc, kterou si musím píchat, protože v tabletkách to nejde, trávicí systém by ho rozložill. Jednoduše, inzulin je hormon, který snižuje hladinu cukru v krvi. Dělá to tak, že cukr “vyhání” k buňkám, které ho využívají a dále potom do svalů a do jater, kde se z něho tvoří důležité zásoby pro výkon v podobě glykogenu. Mnohé z vás teď napadlo, jak urychlit svoji regeneraci a zlepšit tak výkonnost. Nebojte, inzulin je zakázanou látkou, při i mimo soutěž. Naštěstí tady je TUE, neboli therapeutic use exemption, která umožňuje využívat zakázané látky sportovcům, kteří je prokazatelně potřebují k životu. Kdybych si inzulín nepíchal, do tří let bych dojel na celkový rozvrat homeostázy, tedy vyváženosti vnitřního prostředí v organismu. Když si ho ale píchnu moc, nebo se málo najím před tréninkem tak hrozí, že mi žádný cukr v krvi nezbyde a konec bude mnohem rychlejší. Zní to tedy jednoduše, stačí si pouze píchat inzulin, ale vyladit ty dávky vzhledem k různým podmínkám je náročné. Jenom teď o víkendu na družstvech byla taková zima, že tělo spálilo daleko víc cukru a já si inzulinu píchal mnohem méně. Tedy až potom, co jsem si první dávku neupravil vzhledem k zimě a pak rychle sháněl ve stánku kofolu. No a teď si představte dlouhé tréninky na kole, z prvních třech po návratu z nemocnice jsem si už už volal odvoz, ale naštěstí jsem vždy dokázal hladinu cukru dorovnat. Snědl jsem všechno, co jsem měl v kapsách. Gely, tyčky banán. Na trénink teď bez dvou gelů nevyjedu, ještě si nevěřím a tak toho radši vezu víc, pro hladovýho strýčka příhodu.

Letošní nepříjemná diagnóza? Cukrovka. Foto: archiv autora.

Samozřejmě, cukrovka není konec světa, a dějou se i mnohem horší věci. S cukrovkou se vrcholově sportovat dá, důkazem budiž cyklistický prokontinentální tým Team Novo Nordisk složený čistě z kluků s diabetem I. typu, kteří závodí i na týdenních etapácích po celém světě. Motivace na příští sezónu je velká, stejně jako cíle. Ty nejvyšší si zatím nechám pro sebe, ale návrat k reprezentaci a nominace na světové závody jsou těmi prvními kroky cesty, kterou se budu snažit ubírat. Snad bude škola pro.

Dovolím si doplnit ještě dvě poznámky, které nevím kam v tomto textu zařadit. Zaprvé mě mrzí, že odmalička chodíme na zátěžové testy, ale nikdo na to není schopný přijít dřív. Možná by stálo za to posílat svěřence na krev, alespoň jednou za dva roky. Vím, že v Itálii posílají všechny mladé sportovce na zátěžové EKG. Zadruhé, přišlo mi lepší se k tomu postavit čelem se vším všudy, než se to snažit nějak skrývat. Stejně by to za chvíli všichni věděli. A takhle alespoň můžu být k vám všem, i k sobě, upřímný.

Poděkování patří klubu SKOB Zlín, OOB Kotlářka Praha, Superior Cyklofit Cycling Team, trenérovi Liboru Kuczovi, Majdičce Pospíškové za nekončící péči, Janu Královi za podporu a mojí sestře Aničce za všechno.

Václav Šňupárek

Facebooktwitter


Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *