Sloupek reprezentanta: Petra Hančová
Dnes je 20.09.2018

LOB | Sloupek reprezentanta | 02.03.2018

Petra Hančová byla oporou ženského týmu na AMS v LOBu v Estonsku. Na cestě na Světový pohár do amerického Craftsbury sepsala pěkný Sloupek reprezentanta, který rekapituluje dění minulého týdne. Proč ji přišel program AMS podobný závodům v biatlonu? To a mnohem více na následujících řádcích. 

Právě se nacházím na cestě do Brna, kde strávím nějaký čas čekáním na noční bus na letiště a cestu na SP do Craftsbury. V Čechách jsme strávili necelé dva dny a zase vyrážíme na cesty, proto mám čas na krátké zhodnocení AMS.
V Estonsku se pro mě jel úplně nový program inspirovaný biatlonem. Nebo alespoň až moc podobný biatlonovému programu. Cesta, jak závody zpopularizovat, není vždy tak jednoduchá, jak se zdá. Nejvíce zklamaní z programu byli ti, kteří při sprintu zlomili lyži či hůlku, a tím se odstřelili z možnosti získání dobrého umístění rovnou ve dvou závodech. Pokud k tomu přičteme i případnou nenominaci na sprintové štafety, tak rovnou ve třech závodech ze čtyř. Doufejme, že tento problém se do příštího roku na Univerziádu projedná a na stíhačku se bude startovat z prologu.

Start závodu sprintových dvojic na AMS v Estonsku. Petra rozjíždí vlevo. Foto: FB IOF.

Ale teď k tomu pozitivnějšímu. Přestože mám raději delší závody, přijíždím z akce s úsměvem na tváři a spoustou zážitků. Užívali jsme si nejen závodů, ale i volného času. Chodili jsme klusat do pěkných parků, které byly neuvěřitelně čisté. Vyzkoušeli jsme si ledový kolotoč na řece a nevěřícně jsme sledovali několik desítek Estonců, jak v -17°C pouze v trenkách lyžují na státní svátek na jednom páru společných dlouhých lyží. Závody byly taktéž krásné, sníh jako z pohádky. Bohužel ani na této akci se pořadatelé nevyvarovali chyb a na sprintu bylo hned několik stop špatně zakresleno. Kousek za startem na loukách byla v mapě plná, ve skutečnosti však čárka, za první kontrolou pak zase naopak. Je otázkou, do jaké míry tato chyba ovlivnila závod, kolika lidem pomohla a kolika uškodila. Druhá polovina sprintu již byla v lese, kde se jelo i následující dny. Zde jsem po delší době jela opravdu nádherné LOBy. Čárky (skútrovky) proplétající se mezi stromky a motajíc se na bažinkách přímo vybízely k jejich využití oproti plných rolbovek. Jsem spokojená s výkonem na sprintu a sprintových štafetách, kde jsem jela velmi čistě mapově. Jediné chybné rozhodnutí přišlo v druhé polovině závodu špatnou volbou postupu. Ve stíhačce jsem bohužel plně využila svých nezkušeností a nepoprala jsem se s výměnou mapy, kde moje šance ztroskotaly na až ostudné banalitě. Špatně jsme si vyložila nápis na dveřích a na výměně mapy jsem hledala nový mapový start, kterým ovšem byla poslední kontrola předchozí mapy.

Následující den se jel middle hromadným startem. Od první chvíle mě závod opravdu bavil. Tratě byly dost farstované, takže jsem potkávala čelo závodu i naprostý chvost a po celou dobu jsem mohla pouze tušit, zda jedu slušný závod. Na výměně map jsem si brala jednu z posledních, tudíž jsem doufala, že druhý okruh bude kratší. Naštěstí tomu tak bylo a já se vrhla do druhého kola po hlavě. Dvě kontroly před cílem jsem se sjela s několika děvčaty a vytvořily jsme slušný autobus. Bohužel jsem byla špatným řidičem. Sjela jsem z dálnice a plánovala prorazit dva metry fikačky. Ovšem stala se ta nejméně pravděpodobná věc, která by mě v takových mrazech mohla napadnout – propadla jsem se do vody. Prvně po kolena a pak jsem tam sebou plácla úplně celá. Do cíle mi chyběl jen kousek, ale i tak jsem se pořádně zapotila dobíháním na namrzlých lyžích, které se nesklouzly ani o kousek. Do cíle jsem sice dorazila lehce naštvaná, ale pocit naštvání ihned u vyčítání odezněl. Čip, rukavice, hole, boty, vázání i lyže byly ze všech stran obaleny poctivou vrstvou ledu, takže nebylo možné mi ani vyčíst čip, který byl přimrzlý k zápěstí. V podstatě jsme museli vyčerpat veškeré naše zásoby teplého pití na to, aby mě kluci dostali ze všech zipů a přesek. Během oběda v místní sokolovně se mi podařilo rozmrznout a přišel čas na slíbené dobytí nejvyššího bodu Estonka – rozhlednu ve výšce 318 m.n.m.
Každopádně to byla super akce a už teď mě do dalšího tréninku hřeje motivace v podobě Univerziády. Ještě ale musím před pořádným objemovým tréninkem rozběhat koleno, které mě loni skoro nepustilo do lesa.

Petra Hančová

Facebooktwitter


Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *