Markéta Novotná: V Austrálii místo srnek po lese běhají klokani
Dnes je 24.11.2017

Cestování za OB | Co dělají mimo les | OB v ČR | OB ve světě | Orientační běh

Je léto, doba vícedenních závodů, mistrovství světa, cestování a proto jsme v následujícím rozhovoru rubriky “Co dělají mimo OB” pozvali bývalou elitní juniorku, budoucí paní doktorku, odvážnou cestovatelku a inspirující mladou slečnu Markétu Novotnou. Udělejte si kávu, dejte nohy nahoru a přečtěte si tenhle letní rozhovor. A pokud ještě chodíte na gymnázium a máte chuť udělat si tréninkový zájezd na sever, určitě využijte nabídky, kterou Markéta v rozhovoru zprostředkovává…

Ahoj Markét, máš se?
Ahoj Jančo, mám se skvěle, děkuji. V červnu jsem úspěšně zvládla zkoušky třeťáku, tak je ze mě poloviční paní doktorka a užívám si dlouhých prázdnin. Teď jsem zrovna v Rakousku na farmě, učím se německy a krmím jim tady telata.

Docela by mě zajímalo, kde Vaše sesterské trio (Tereza, Markéta, Klára) skladuje medaile…. Máte přehled, která z Vás jich má doma nejvíce?
Naše medaile jsou všude možně po baráku (v šuplíkách, na půdě, ve sklepě) a nevíme, kolik jich máme. Jako malé jsme je sbíraly, vystavovaly si je a měly z toho radost. Postupem času jsme ale dospěly do fáze, kterou nás rodiče učili, že jde hlavně o ten vnitřní pocit. No a taky jich bylo už moc. Medaile tedy dávno ztratily svou hodnotu a praktické výhry nám udělají vždycky větší radost.

Ale abych odpověděla na otázku, tak jsme to teda spočítaly. Ze světových akcí jich má určitě nejvíce Tereza (JWOC 0-3-1, EYOC 2 zlaté), Klára jedno zlato a já jedno stříbro ze štafet z EYOCu. Z individuálních orienťáckých MČR jich mám nejvíc asi já (7-2-3), pak Tereza (5-2-2) a Klára (1-4-2). Všechny jsme ale šikovné na něco jiného, a tak máme v životě každá svoje nej a navzájem se doplňujeme, proto jsme taky tři.

Skvělé závodnice z klanu Novotných (zleva): Tereza, Markéta, Klára. Foto: archiv Markéty Novotné

Na střední škole jsi strávila půlrok na gymnáziu Alléskolan v Hallsbergu ve Švédsku. Jak ses k tomu dostala?
Seděla jsem v lednu v kvartě (druháku) na hodině chemie a přišlo mi to ten čtvrtý rok na gymplu už dost nuda a napadlo mě, že bych mohla na půl roku do Švédska. Rodiče mi řekli, že pokud si to sama všechno domluvím a zařídím, tak mě v tom podpoří. Chtěli vidět, že to opravdu chci a pak si toho vážím o to víc, když sama uvidím, že to zařizování není tak jednoduché. Tak jsem napsala Magnusovi, trenérovi v OK Hällen, pro který jsem podzim před tím začala běhat, jestli by mi s tím nějak nepomohl. Ten mi řekl, že jedna holčina od nás z klubu studuje na orienťáckém gymplu v Hallsbergu a že mě s nimi spojí. Tak jsem si to s nimi vykomunikovala, ve škole si domluvila s panem ředitelem a všemi učiteli, že na půl roku odjíždím a až se vrátím, tak si udělám rozdílové zkoušky. Dva týdny na to jsem už jela sbalená do Švédska. Byla jsem tam nakonec čtyři měsíce, protože tam končí pololetí už začátkem června, ale i tak to bylo skvělý a švédštinu jsem se stihla dobře naučit tak jako tak.

Rovnou bych chtěla vysvětlit systém OLGY, orienteringsgymnasiet = orienťácký gympl, ve Švédsku pro případné zájemce. Bydlí se na intru, to naše byla taková dvě patra s pokoji, společenskými místnostmi, kuchyňkami a nikdo nás nehlídal, takže to byla sranda. Chodí se do školy, což je většinou normální gympl, některé jsou ale sportovní, a pak se společně odpoledne trénuje. Studenti jsou spolu tedy v podstatě 24/7, takže si člověk udělá super kamarády. Společné tréninky jsou jak běžecké a mapové, tak posilovací a jednou týdně je i mapová teorie. Jednou za rok se jede na nějaké týdenní soustředění, my byli v Lotyšsku, a to celé kryje OLGY.  Za školu se nic neplatí, platí se vlastní ubytování, kromě obědu ve škole zadarmo, prostě Švédsko, vlastní jídlo a potom vlastní výdaje. OLGY jsou proto, aby talentům dali podmínky na to se zlepšit, věnovat se orienťáku a vychovali si tak nové naděje na vyhrávání světových akcí. Aby se tam dostali, tak musejí mít dobré jak orienťácké výsledky, tak i dobré známky ze školy. Mezi nejlepší školy patří ty v Eksjö (čti: ekché), Hallsberg a Sandviken, momentálně jich je už víc a většina švédské repre chodila na některý z těhle gymplů.

Ve Švédsku je střední na tři roky, základka je jako u nás na devět let, ale chodí tam až od sedmi, končíme tedy stejně. Všechny střední školy se jmenují gymnasiet a tam potom mají svoje směry neboli linje, ty jsou přírodovědecké, stavební, ekonomické atd. Já jsem chodila na přírodovědeckou, údajně tu nejtěžší, ale přišlo mi to oproti Česku stejně dost sranda, i když jsem měla ze začátku jazykovou bariéru. O švédském školství si myslím svoje, ale to už sem nepatří, zkušenost to byla super.

Abyste se nebáli švédštiny. Já jsem přijela a neuměla nic, ostatní ke mně byli moc hodní a když jsem s nimi byla, tak si mezi sebou povídali taky anglicky, ať jim rozumím. Snažila jsem se naučit ale co nejrychleji a naštěstí to šlo. Po měsíci jsem začala mluvit a po dvou už rozuměla, i když se bavili rychleji mezi sebou. Švédština je germánský jazyk, takový mix angličtiny a němčiny, takže pokud je umíte, půjde to samo. Můj druhý cizí jazyk je tedy francouzština, ale taky to nějak šlo, teď mi naopak švédština pomáhá při učení němčiny. Takže se nebojte, půjde to rychle.  Navíc pak budete rozumět i norštině a psané dánštině, ty jsou vůči švédštině jako slovenština a polština k češtině. Je to výzva a zkušenost, která vám potom otevře jedny velké dveře do světa.

Pokud by to někoho zaujalo, tak se mi klidně ozvěte a ráda vám pomůžu s domluvou, anebo se základy švédštiny. OLGY jsou cizincům s dobrými výsledky ve škole i v orienťáku otevření, po mně už tam bylo více Čechů. Rakušáci a Švýcaři jim tam takhle jezdí už delší dobu. Někteří u nich dokonce bydlí v rodinách. Mě samotnou to napadlo vlastně díky tomu, že jsem to viděla u kamarádek z Rakouska a Švýcarska.

Co sis krom skvělé úrovně švédštiny z tohoto pobytu dovezla?
Určitě i spoustu životních zkušeností a nové kamarády. Odjet v šestnácti do cizí země, neumět jejich jazyk a muset se sama o sebe postarat, od nákupu, po vaření a praní, je super škola. Taky mi to dalo spoustu nové inspirace do tréninku a zlepšila jsem se v mapě. Dovezla jsem si i jiný pohled na svět a že učení jazyka na místě jde extrémně rychle. Ještě jsme ten rok byly s Terezou a Hällenem páté na Tiomile, tak to byl taky super zážitek.

5. místo na Tiomile

Dalším významným bodem Tvého života je dozajista cestovatelský rok po maturitě. Mimo jiné jsi byla v Austrálii a na Novém Zélandě. Jak Tě zavál vítr zrovna do těchto končin?
Na léto po maturitě jsem měla domluvené pracovat tři měsíce jako au pair v Perthu, Austrálii. Jelikož jsem se ten rok nedostala na medicínu, tak jsem si změnila čas a místo letu zpět, až na Vánoce z Aucklandu, a na dva měsíce zavítala ještě na Nový Zéland. Tam jsem byla na mléčné farmě a do toho běhala a cestovala. Po Vánocích doma jsem ještě byla pět měsíců v Uppsale, učila se švédsky na Uppsala Universitet, trénovala s OK Linné a sbírala další zkušenosti.

V cizině je normální, že mají mladí mezi střední a vysokou rok volna, tzv. gap year na cestování, pracování a často i k zjištění, co chtějí studovat a v životě dělat. Já jsem tedy měla nakonec takový neplánovaný gap year, který jsem v tu dobu určitě potřebovala, hrozně moc mi dal a zpětně jsem za to fakt ráda. Určitě bych to všem doporučila. Já jsem sice věděla, co chci studovat, ale po nedostání se na medicínu jsem uvažovala, jestli to fakt je to ono, plus mě to pořád táhlo do zahraničí. Zjišťovala jsem si info od kamarádů, co studují medicínu různě po světě, porovnávala to, pak silně uvažovala o studiu ve Švédsku, proto ta Uppsala. Nakonec jsem si uvědomila, že medicína a ta v Česku mi dá to, co chci a jdu si za tím i přes všechny ty překážky. Prostě tou doktorkou jednou budu a budu dělat práci, která mě baví.

Zaběhla sis tam i nějaký orienťák?
Ano, celý rok jsem běhala hodně orienťák a díky orienťákům se všude rychle aklimatizovala. Je super být součástí komunity, která je všude na světě strašně pohostinná, přátelská a se stejným stylem života.

V Austrálii je orienťák maličký, lesy jsou opravdu spíše “bush”, jak jim tak říkají. V Perthu byl jediný můj vrstevník Henry McNulty, loni byl šikula 6. na JWOCu, a s jeho maminkou mě krásně vzali do rodiny a brali mě na tréninky a místní závody. Shodou okolností zrovna v Perthu bydlel taky orienťák Tomáš Krajča ze Zlína, který se tam přiženil k jeho ženě Jenně. Ona je doktorka, tak více hlídal malou on a několikrát mě vzal na nějaký mapový trénink, kde jsme se vystřídali u hlídání jejich holčičky Marty, a oba byli rádi, že jsme se mohli proběhnout v přírodě mimo civilizaci. Na konci mého pobytu jsem jela na dva týdny na východní pobřeží, kde jsem se taky mimo jiné zúčastnila AUS champs, Australského mistrovství, v Canbeře. Týden, který jsem celý trávila jen s klukama, kdy jsem si odnesla tři australské juniorské tituly, kdy jsme běželi s Novozélanďany na Mt Kosciuzsko a odkud jsem si odvezla spoustu zážitků. Nejlepší věc na orienťáku v Austrálii ale byla, že místo srnek tam běhají, nebo spíš skákají, po lese klokani. Občas i s malými klokánky v kapse.

Na Zélandu mě vzali do rodiny jak na farmě, na což často moc ráda vzpomínám, tak i orienťáci. Tim Robertson, sprintový guru, mě se svou rodinou vzali pod křídla, brali mě na závody a běhali jsme spolu po horách. Orienťák na Zélandu je hodně odlišný podle lokality, hodně jsou tam ale kvůli zvířatům ploty a ohradníky, které jsou většinou ale i nabité. Několikrát jsem to od nich schytala a proto jsem teď takový srab, když jdu kolem jakéhokoliv ohradníku.

Ve Švédsku jsem potom trénovala s OK Linné, kde jsou podmínky a terény skvělé, to by myslím potvrdil i Miloš, který tam letos trávil pár měsíců. Hodně jsem běhala štafety a na Tiomile i Jukole běžela docela hezky. Ten rok jsem zakončila i svou “repre kariéru” na JWOCu v Bulharsku, ač dost nepovedeném, a mé životní priority šly pak jiným směrem. Sport je moje droga, takže se mu pořád hodně věnuji. Už ne pro výsledky, ale čistě pro radost z výkonu, a abych fyzicky i psychicky zvládala všechny své aktivity.

Nový Zéland – Castle Hill Foto: archiv Markéty Novotné

Měla jsi krom práce čas i na procestování Austrálie a Nového Zélandu? Jaký by byl Tvůj cestovatelský tip pro čtenáře O-news.cz?
Snažila jsem se cestovat, co nejvíce to šlo. Každopádně jsem určitě neviděla tolik, jako když tam jede člověk vyloženě jen cestovat. Potkala jsem za to strašně moc zajímavých a inspirativních lidí.

Austrálie je krásná, ale zároveň hrozně veliká, takže jsem viděla opravdu jen malinko. Jelikož mám mnohem radši hory než pláže, tak potom ale Zéland Austrálii strčil celou do kapsy. V Austrálii určitě vyzkoušet surfovat, na západě se podívat na Rottnest Island, Wave Rock, Pinnacles a další. Zajít do nějakého parku a pomazlit se s nejroztomilejšími klokany. Na východě se mi z velkých měst nejvíc líbila Canberra, protože je v přírodě a jediná kopcovatá. Sydney je ale taky zajímavá.

Na Zélandu jsem měla možnost poznat hlavně severní ostrov, který je více farmářský a osidluje ho většina obyvatelstva. Jsou tam krásná místa jako třeba Rotorua nebo Tongarriro crossing. Jižní ostrov je taková divočina s nádhernými horami. Tam jsem byla jen pár dní, hlavně v okolí Christchurch a Castle Hill, ale moc mě to nadchlo. Cestovala jsem z vlastních úspor, takže i hodně nízko nákladově a nemohla si dovolit všechny výlety.  Už teď tedy vím, že si našetřím a udělám čas a jižní ostrov jednou celý pořádně procestuji.

Studuješ medicínu na 1. LF Karlovy univerzity, máš už nějaký vysněný obor, kterému se budeš věnovat dál?
Zatím by se mi moc líbila chirurgie, konkrétně traumatologie, ale jelikož to není úplně přátelský obor pro holky, tak uvidíme časem. Třeba ještě několikrát změním názor. Tři teoretické roky medicíny mám za sebou, teď zbývají tři klinické, kdy už budeme chodit po nemocnicích na různé stáže a učit se tam. Na to se moc těším, protože to pro mě bude určitě ta příjemnější půlka. Uvidíme tedy velké množství oborů a to většině pomůže k výběru toho svého. Ač chirurgie není z více racionálních důvodů pro holku ideální obor, tak pokud mě k ní srdce bude pořád táhnout i za ty tři roky, tak se nenechám odradit a nějak si to vybojuji. Myslím si, že zrovna s mojí povahou by to mohlo jít. Zatím ale studuji, tak jsem šťastná, že mě tam nechají navíc docházet a učit se.

Úspěšný projekt Žij srdcem Foto: Štěpán-Ota Schütz

Jsi členkou neziskové organizace Loono, mohla bys nám ji trochu představit?

Loono (čti: lůno) je tým mladých lékařů, studentů lékařských fakult a jiných nadšenců. Ukazujeme, jak je prevence důležitá. Pořádáme vzdělávací workshopy a přednášky ve firmách, školách i na festivalech. O zdraví a těle mluvíme srozumitelně, nestrašíme děsivými statistikami a inspirujeme ostatní, aby se o sebe starali rádi a zavčas.

Naše první kampaň “Sahám si na ně každý měsíc – #prsakoule” upozorňuje na důležitost samovyšetření v prevenci rakoviny prsou a varlat. Jejím cílem je naučit mladé lidi, jak si správně a pravidelně vyšetřovat prsa a varlata a odhalit tak rakovinu včas.

V oblasti prevence jsme vyškolili už více než 17 000 lidí a 34 si následně odhalilo rakovinu v časném stádiu. To nám ale nestačí, chceme, aby těch včas odhalených bylo mnohem víc. Proto spouštíme od října i druhou kampaň Žiješ srdcem.

Co je Tvým úkolem v rámci kampaně „Žiješ srdcem“ a co je jeho cílem?
Kampaň Žiješ srdcem má za cíl naučit zejména mladé lidi, jak předcházet kardiovaskulárním onemocněním. Zároveň je naučit, jak je včas odhalit, ale i jak se zachovat pokud se s infarktem či mrtvicí setkají u sebe nebo u někoho ve svém okolí. Málokdo totiž ví, jak se o svoje srdce a cévy správně starat.

V rámci příprav celé kampaně jsme se rozdělili do jednotlivých týmů, abychom se na ni podíleli společnými silami. Mým úkolem v kampani je v rámci týmu Pohyb tvořit materiály pro ostatní školitele, články na blog a sbírat další informace. Až se kampaň v říjnu spustí, tak samozřejmě také školit.

Zajímavým členem Tvé širší rodiny je Váš bratranec tyčkař Honza Kudlička. Stíháš mu jezdit fandit na nějaké závody?
Na závody moc nejezdím, protože jsou většinou daleko a časově se to kryje s mým programem. Když je něco ale poblíž a mám čas, tak vždycky ráda dorazím. Každopádně sleduju alespoň virtuálně všechny jeho velké závody přes internet nebo v televizi, vždycky to prožíváme, hrozně mu fandíme a jsme na něj moc pyšní. Stejně jako na Jiřinku, která už je součástí naší rodiny.

Taková normální sportovní rodinka Foto: archiv Markéty Novotné

Vím, že jsi ze zdravotních a studijních důvodů poslední roky tolik nejezdila na české orienťácké závody. V letošním roce již běháš znovu více, Terka (starší sestra – pozn. red.) je ještě stále v USA, Klára (mladší sestra – pozn. red.) studuje v zahraničí ale… myslíš, že se v budoucnu dočkáme v kategorii žen štafety ve složení Novotná-Novotná-Novotná?
Uvidíme, někdy v budoucnu asi jo. Pokud ne brzy v sesterském složení, tak nesmíme zapomínat na naši skvělou maminku, jak by řekl Béďa “nestárnoucí Petru Novotnou” (smích – pozn. red.).

Děkuji za rozhovor a přeji správný směr v lese i v životě!

Facebooktwitter


  1. Tony Simpkins says:

    Greetings to Marketa from Perth!
    Opportunities to visit Australia as an Orienteering coach – see http://scholar.orienteering.asn.au/.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *