David Chaloupský: Robinsonův ostrov mi posunul laťku tolerance o hodně výš
Dnes je 25.11.2017

Co dělají mimo les | Orientační běh | Rozhovory

Další zajímavou osobností, kterou Vám představíme v rubrice “Co dělají mimo OB”, je hradecký David Chaloupský. Ještě před půl rokem pouze orienťák, horolezec a dobrodruh, dnes i Robinson. Někdo, kdo s grácií ustál několik týdnů na filipínském ostrově v reality show. V našem rozhovoru ovšem zjistíte, že Davidův sportovní životopis neobsahuje jen Robinsonův ostrov ale třeba slavnou Camel Trophy, lezení v USA či zápolení v prestižní veteránské kategorii na Východočeském poháru…

Ahoj Davide, jsi rád, že už je vysílání Robinsonova ostrova u konce?
Jasně že jo. Bylo to dost dlouhé, sestříhal bych to tak na čtvrtinu.

Jak Tě vlastně napadlo přihlásit se do této reality show? Co bylo Tvou motivací?
Před lety jsme občas koukali na americkou verzi Survivora. Nejvíc se to líbilo našemu, tenkrát malému, Kubovi. Přihlášku na českého Robinsona si podala nejdřív žena Pája a vyhecovala i mě. Chtěl jsem se vždycky podívat do tropů a vypadalo to jako docela dobrý dobrodružství. Obrázky převislých vápencových skal z filipínských ostrovů ve mně vyvolaly takový pocit, že je tam krásná příroda a bude tam i co objevovat. Kromě Vinnetoua a Kopčema byl i Robinson jedním z mých oblíbených postav, a tak jsem si to chtěl zkusit. V době přihlášek jsem si vůbec neuvědomil humbuk, jaký může vysílání vyvolat.

Vím, že Ti rodina vozí z celého světa příspěvky do Tvé geologické sbírky (z letošní Tiomily jsme vezli tranzitem dva pětikilogramové mazlíky – pozn. autora). Přivezl sis z ostrova nějaký kamenný suvenýr?
Kamenné suvenýry vozím téměř ze všech akcí. Z Filipín samozřejmě taky nějaké vyvřelé sopečné horniny i kousek vápence zvětraného v teplém humidním klimatu…

Víkend na Skaláku. Místo, kde je Davidovi nejlépe. Foto: archiv Davida Chaloupského

Před soutěží jsi prohlásil, že se nejvíce obáváš konfliktů ve skupině. Byla to nakonec ta nejtěžší složka pobytu na ostrově?
Posunul jsem si laťku tolerance o hodně výš, než mám normálně a myslím, že jsem to celkem ustál. Pak jsem to trochu zlehčoval a bral to jako zkušenost. Každopádně hodně drsný byl permanentní hlad, který nás dost vycucával.

A jaký nejkrásnější zážitek sis z Filipín odvezl?
Exotická příroda, prales, korálové moře. Plaval jsem v moři a pode mnou proplaval Walloo Walloo. To je had vodnář, který byl i ve znaku Robinsonova ostrova. Měl asi metr a půl, je černobíle pruhovaný a smrtelně jedovatý. Není agresivní, a tak jsem plaval za ním a pozoroval ho, jak loví mezi korály. Bylo to hodně intenzivní, protože jsem tam byl úplně sám asi 200 metrů od břehu, ale nemohl jsem odolat ho nenásledovat.

Robinsonův ostrov rozhodně nebyl Tvou první extrémní akcí. V minulosti ses zúčastnil třeba slavné Camel Trophy (extrémní automobilový závod na různých kontinentech – pozn. redakce), kde se tehdy jela a jak na ni vzpomínáš?
Byl to jeden z posledních ročníků v roce 1997. Jeli jsme v Mongolsku společně se Stejskym (Petr Stejskal – orienťák – Ekonom Praha). Byl to asi nejsportovnější ročník z celé dvacetileté historie Camel Trophy, protože se závodilo ve čtyřech disciplínách, které se opakovaly na různých místech Mongolska. Kromě různých závodů v autech (Landrover Discovery), se soutěžilo na horských kolech, na kajacích a v orienťáku. Absolvovali jsme tenkrát přes 60 závodů od zamrzlých jezer na severu Mongolska až po písečné duny v Gobi. Byla to super akce, na kterou rád vzpomínám a kterou jsem si opravdu užil.

Camel Trophy 1997 Mongolsko: Ne každá bažinka orienťáka potěší… Foto: archiv Davida Chaloupského

Jak těžké vůbec bylo dostat se do týmu na Camel Trophy? Četla jsem, že každý stát tehdy vybíral až z několika tisíc uchazečů…
Dodnes jsem rád, že se mi tam podařilo kvalifikovat přes několik národních výběrů, které probíhaly nejen u nás, ale i v marockém Atlasu a ve španělské Andalucii. Nakonec byli z každé země vybráni dva závodníci, kteří utvořili národní tým, a tak jsem mohl reprezentovat Česko mezi dvaceti zúčastněnými státy. Nakonec jsme obsadili po měsíci závodění a cestování v Mongolsku 3. místo, což byl docela úspěch. V každém závodě tenkrát bral vítěz 20 bodů a poslední 1 bod. Nakonec se vše sečetlo a bylo. Nejvíc se mi ale líbilo, že každá soutěž byla jiná. Někdy šlo o šikovnost v řízení, jindy o navigaci či strategii. Na kole to bylo od cross country, přes sjezd ze sopky nebo třeba štafetové kritérium v terénu s výměnou kol. Na kajaku jsme jeli třeba řeku protékající kaňonem za chumelenice. To si užili nejvíc ale Japonci, kteří většinu peřejí proplavali.

Ve svém volném čase lezeš. Máš v hlavě nějakou lezeckou cestu, kterou bys chtěl vylézt nebo lezeš jen pro radost?
Na lezení mám nejradši objevování nových míst. Většinou nejde o konkrétní cestu, ale o intenzivní zážitky v přírodě. Sleduji, co se kde na světě leze a pokud se naskytne možnost někam jet a je to pro nás dostupné, tak jedem. Dnes se dá za pár euro doletět docela daleko. Lezli jsme s Pájou třeba v marockém Antiatlasu, kde jsme byli v horách úplně sami, a všechno se tam leze po vlastním jištění. Stěny jsou tam i dvaceti-délkové. Takovéto oblasti si pak pamatuješ dlouho. Super je třeba Wadi Rum v Jordánsku, kde se leze ve stěnách masivů nad pouští. Největší lezeckou cestu jsme ale podnikli s Pájou hned po vejšce, kdy jsme rok cestovali po severní Americe, bydleli tam ve stanu a lezli. Za rok jsme prolezli neskutečné množství krásných cest od Yosemit přes Smith Rock, pouštní věže v Utahu, Squamish v Britské Kolumbii až po sopky v Mexiku. Po tomto dobrodružství jsme se vzali…

Máme dost věcí vylezených po celé Evropě. Lezeme sportovky, tradiční cesty i v horách. V zimě vždycky pár kopců v Alpách dáme na skialpech. V Čechách lezeme nejvíc na písku. Zrovna jsme přijeli z víkendu, kdy jsme lezli ve Skaláku. Ještě teď mám pod nehty písek a ruce voní lezením.

Další Davidovou vášní je skialpinismus Foto: Petr Kadeřávek.

Spolu se svou ženou Pavlínou jste patřili k české špičce v extrémních outdoorových závodech, co bylo Vaší nejsilnější stránkou?
Nejsilnější stránkou bylo asi to, že se opravdu dobře známe a umíme spolupracovat. Pája je výborná mapařka, já byl celkem fyzicky zdatnej. Tak jsem jí většinou háknul na kole na gumu a ona mapovala (to se na závodech typu Adventure Race běžně používá a je to součást strategie). Tím, že jsme se vždy věnovali mnoha sportům, tak jsme těžili z univerzálnosti. Není to jen lezení a orienťák, ale i třeba divoká voda, skialpy, cyklistika…

Dostal ses k orienťáku právě díky těmto extrémním závodům, kde OB bývá jednou z aktivit nebo nějak jinak?
Říkám, že jsem se k orienťáku přiženil. Poprvé jsem běžel orienťák na kurzu FTVS na zápočet. K orienťáku a dalším outdoorovým sportům nás přivedl ale Ďouba – Petr Ďoubalík, který tenkrát na fakultě učil a se kterým jsme pak jako kamarádi absolvovali spoustu akcí, kde byl orienťák nedílnou součástí. Pája se začala orienťáku věnovat víc, já to bral jako jednu z disciplín. Až teď ve veteránských kategoriích běhám víc. Je to i proto, že běhají obě děti a je to tak rodinný sport číslo jedna.

A co Tě na našem lesním sportu baví nejvíce?
Pořád se to učím. Chodím dost na risk, a pokud mám štěstí tak to je radost. Většinou ale udělám jednu nebo často i víc velkých chyb, ze kterých se stejně nepoučím… Baví mě běžet lesem na max a hlava většinou nestíhá. Doufám, že se to s věkem a ubývající kondicí srovná. Občas si střihneme i MTBO. Na orienťáku ale oceňuji nejvíc orienťáckou komunitu, která je kreativní, pozitivní a  je naprosto odlišná od našich „národních sportů“. Závody jsou na pěkných místech a jdou tak skloubit s dalšími sporty a poznáváním dalších přírodních míst a zákoutí.

Děkuji a přeji správný směr v lese i v životě!
Dík. Budu to potřebovat, protože se chystám na mistrovství oblasti na klasice příští víkend v prestižní kategorii H45C …

Úvodní foto: Petr Kadeřávek

Facebooktwitter


Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *